Mezi autory, které je možno zařadit mezi špičku generace nultých let, zaujímá Dana Sahánková zvláštní místo. Je totiž vynikající kreslířka. Přímo brilantní, dalo by se říci. Ale to není ta hlavní zvláštnost. Bylo by možno ji totiž zároveň označit za kreslířku monumentálních formátů. A to už tak obvyklé nebývá, zvláště u nás ne. Nesporně se u ní projevuje (byť třeba podvědomě cítěný) vliv Jiřího Petrboka, vedoucího ateliéru kresby na Pražské AVU, který svým příchodem obrátil naruby způsob malířského a kreslířského uvažovaní svých studentů. On sám vystudoval monumentální malbu a jeho vliv je velmi pronikavý.

Dana Sahánková zaujala svojí tvorbou už od prvního ročníku. A i když občas „na čas zabloudila" k jinému médiu, ke kresbě se nakonec, jako k rozhodujícímu výtvarnému projevu, pokorně vrátila. A ten návrat stál opravdu za to. Jejím nejvlastnějším médiem je tuš a kresba, kterou vytváří především perem na té perokresbě stojí. A vycházejí z ní v zásadě všechny její realizace, i když občas používá i tužky a dokonce akryl, třeba jako zlatý podklad pod kresbu. A témata? Především psi, ale také kočky. A kousky nábytku. Třeba židle. Přičemž mnohdy zůstávají pouze naznačené, napůl existující, napůl co fiktivní, tušený stín. Tajemno a skryté světy. To je, co se v kresbě Dany Sahánkové často skrývá. Svět přece také není jen černobílý.