Vzájemné propojení abstraktní formy kreseb Pavla Skrotta a naturalistického sochařství Ireny Armutidisové je zakotveno v psychologickém působení na diváky.

 

Má abstrakce v kontrastu s naturalismem schopnost vzájemně komunikovat a vytvářet v divákově imaginaci konkrétní představy? Můžou realistické formy zkonkretizovat imaginaci viděnou v jinak zcela abstraktních dílech? Scéna, kterou autoři pro prostor Gumárny vytváří, má potenciál diváky přenést do tajuplných končin pralesů, do zasedacích síní těžařských společností, zpodobněných postavou arogantního fracka, či kamkoliv, kam jen divákova představivost dosáhne.

 

kurátorka: Daniela Křižanová