Název výstavy Napřed uhořet naznačuje postoj. Neznamená přímo oběť nejvyšší, například zápalnou. Není tak jednorozměrný. Má v sobě i momenty odlehčení. „Oběť“ jako nástroj odstupu a sebeironie. Napřed uhořet znamená tedy něco podobného jako „vstoupit nahý do svého osudu“, řečeno básníkem Robertem Desnosem. Osud zní v básnickém obratu netělesně, ale je fyzicky pociťován. Dynamický rozpor mezi čistotou nehmotné imaginace a jejím konkrétním fyzickým prožitkem nacházíme jako východisko v tvarosloví a poetice obou autorů – fotografa Ivana Pinkavy (1961) a sochaře Eliáše Dolejšího (1982). Oba zaujatí tématem pracují ve svém výrazovém médiu napříč tradičně ustálenými žánry. Nejsou pro ně důležité. Podstatnější nežli estetické kategorie žánru je tu síla okamžitého výrazu, který zachycen, trvá a prostupuje časem. Tvorbu obou sytí vnitřní spalování. Tady hledejme pokaždé jinou konstrukci tvarů, jež roste zevnitř voleného materiálu a ustaluje ho v objekt či objektovou situaci. A tady hledejme motivy fotografií, které ztělesňují neživé a oživují mrtvé. Jako by celebrovaly jakousi abstraktní mši, když ukazují, jako na oltářní menze, zbytky lidského času, proti kterému jsou rituálně stavěny relikviáře naděje. Tento dialektický protipohyb stojí za neustálým napětím, jež lze vyhodnotit jako odsouzení k tomu, neustále něco očekávat, něco, co přinese čas, neboť čas, stejně jako osud, je vnímán rozporně – imaginárně i tělesně. 
Výstava je budována jako strukturální pole, v němž se fotografie Ivana Pinkavy přichylují k tematizaci lineárního času (lidský čas, dospívání, mládí, stárnutí, smrt, čas civilizace), zatímco prostorové objekty a objektové situace Eliáše Dolejšího reflektují spíše čas cyklický (mýtus, meta-vyprávění, rituál). K výstavě, která představí ostravskému publiku aktuální a aktualizovanou tvorbu obou autorů z jiného, nežli chronologického úhlu pohledu, vyjde knižní katalog publikující přímo situace vzniklé v rámci výstavní instalace v prostorách ostravského Domu umění.

Kurátor výstavy: Petr Vaňous