Jan Pfeiffer: Protiváha
„Nešťastný je svět, na jehož mapě chybí utopie, ještě nešťastnější je ale ten, který utopickou pevninu nalezl a obsadil.“
Herbert Marcuse
Je příznačné, že na místech významně spjatých s historickými událostmi posiluje umění svou reflektivní stránku, vzdává se autonomie a přibližuje se archeologii. Jinými slovy, stává se pomníkem, jenž svou legitimitu odvozuje z odkazu na minulost. V případě první výstavy v pasáži Dukla, jež je bytostně provázána – ať už ideologicky či urbanisticky – s gesamtkunstwerkem nového města, snad ani nelze začít jinak. Ve stínu nenaplněné utopie, kterou Poruba bezpochyby je, se sled asociací beztak pokaždé sběhne v tomto bodu. Na rozdíl od jiných míst, kde mezi sebou historické vrstvy vzájemně soupeří o primát, je totiž porubská stratigrafie až krystalicky jasná s jedním výrazným bodem na časové ose, který zároveň zastiňuje všechny ostatní. Výstava Jana Pfeiffera tak nemusí být jen o určení identity nového galerijního prostoru, ale i o hledání nové identity celého města – ano dovolím si tak Porubu titulovat – o níž si nejspíš řada místních myslí, že ji už dávno nalezli, pohled zvenčí je ale neustále utvrzuje o opaku.
Autor pojal téma jako příležitost pracovat s principem prostorové animace. Příběh se odvíjí prostřednictvím pohybu diváka, který na sebe navazující díla propojuje v rytmu chůze. Název instalace odkazuje na princip protilehlého gradientu, zprostředkovaného šestnácti iluzivně prostorovými plátny zhotovenými grafitovým prachem. Tyto prostory postupně tmavnou až zcela zčernají, nebo se naopak rozplývají v bílé, podle toho, na jakou stranu pasáže divák upne pozornost. Navzdory abstraktní povaze projektu jej ale i kvůli výše připomenutému kontextu nelze chápat jen jako formální hru. Princip protiváhy, ono chiasmatické vyvažování, implikuje přítomnou touhu dosáhnout nulového bodu, z něhož je možné znovu vyjít. Exponována je v něm ale i nerozlučná dialektika pohybu a stálosti, zániku a zrodu, času a prostoru, nebo také pohybu života kolísajícího mezi dobrem a zlem. A díky kresbám labilních konstrukcí, jimiž autor protkává abstraktní rámec instalace, lze jít ještě dále. V jejich tvarosloví, mísícím „sorelu” s konstruktivismem, dochází k výmluvné personifikaci paradoxního střetu konceptu neměnnosti, na kterém stála většina avantgardních utopií 20. století (včetně té socialistické), a faktu jejich nevyhnutelné pomíjivosti. Jestliže totiž moderní době přináleží nějaký jednotící princip, je jím spíše diktát změny – tedy opak neměnnosti.
JAN PFEIFFER (*1984 Praha, žije a pracuje v Praze)
Jan Pfeiffer je absolvent AVU, Ateliéru monumentální tvorby Jiřího Příhody (2006-2011; v roce 2008 studoval v Ateliéru Zbigniewa Libery tamtéž). Od roku 2015 pokračuje v doktorském studiu na UK, na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty. Jan Pfeiffer se sebevědomě pohybuje napříč různými médii; s oblibou holduje videu, fotografii, animaci či kresbě. U Pfeiffera se analytická zádumčivost nad historickými, politickými či sociokulturními jevy setkává s upřímnou fascinací mytologickou a náboženskou symbolikou. Materiál ke zpracování si však autor nevybírá podle jeho relevance v historiografickém diskurzu. To, co jej primárně zajímá, jsou někdy téměř nepostřehnutelné mechanismy a konotace, které dané historické či společenské momenty utváří či obklopují. Nebo obráceně zkoumá dané mechanismy a konotace jako následky iniciačního, spouštěcího momentu, ve kterém nastává historický či společenský pohyb. Jazyk, kterým Pfeiffer vykládá eklektické příběhy vlastního uvažování, je abstraktní a často svébytně symbolický. Jeho základem však neustále zůstává lidské měřítko, které autor převádí jak do svých jednotlivých prací, tak do galerijního kontextu. Jan Pfeiffer je vítězEssl Art Award CEE 2009.
