Jana Kasalová se dlouhodobě ve své tvorbě soustředí na krajinu, kartografii a různé metodiky mapování místa, prostoru a času, tedy nástroje, které usnadňují orientaci nejen v krajině, ale také v dějinách a duchovní sféře. Ústředním tématem jejího zkoumání je osud pohraničí a jeho obyvatel. Prostřednictvím konkrétních příběhů odhaluje mnohavrstvou identitu dané lokality, přičemž klíčovým médiem je pro ni paměť, jakožto neoddělitelná a hluboce zakořeněná součást každého z nás.

 

Lokálně specifické audiovizuální dílo situované do prostoru Lesní vily Heinricha von Liebiega, která je veřejnosti spíše známá pod názvem Wolkerovo sanatorium, se stává prostředkem k odkrývání genia loci a střípků kolektivní historie jeho obyvatel. Dílo představuje až biedermeierovskou vzpomínku na rodinu Liebiegů, která prostřednictvím dochované korespondence, vztahující se k návštěvě císaře Františka Josefa I., znovu vstupuje do povědomí místa. Odhalený text vrací zapomenutý příběh zpět do budovy samotné, jejíž identitu pomáhá spoluvytvářet prostřednictvím znovuobjevování starých příběhů. Citlivým výtvarným rukopisem vytváří autorka v surovém, opuštěném objektu instalaci, která pracuje s jemným pigmentem, neopracovaným dřevem a autentickou zvukovou nahrávkou. V prostředí poznamenaném hořkosladkou historií tak vzniká subtilní, avšak věcně distancovaná reflexe místa, jehož identita byla po desetiletí vrstvena, potlačována a zapomínána. 

 

Samotná budova si prošla temnými etapami své existence – od letního sídla místního mecenáše, přes zotavovnu, sídlo NSDAP, plicní sanatorium a dětskou psychiatrickou léčebnu, až po současný stav – tichého svědka proměnlivých dějin. Po válce měnila svou funkci i význam, až se v devadesátých letech ocitla jako opuštěný objekt, obestřený množstvím místních legend. Autorka skrze svou intervenci symbolicky navrací místu ztracený fragment – nejen v rovině materiální, ale především paměťové.