Josef Mladějovský – Vidím lidi, vypadají jako stromy

Nejranější tvorba Josefa Mladějovského ukazovala na vývoj velmi nadaného koloristy. Ve své diplomové práci, jíž absolvoval malířský ateliér Františka Kowolowského na fakultě umění Ostravské univerzity, ale začal řešit a rozvíjet jinou než čistě „malířskou“ tématiku. Nastoupil cestu průzkumu vztahů a odkazů k modernistické abstrakci. Nové téma s sebou nutně přineslo i změnu výrazu – namísto uvolněných barevných skvrn přišel s tím, co bychom mohli charakterizovat jako primárně konceptuální zacházení s barevnými plochami za účelem větší objektivace autorské výpovědi a její souběžné ironizace. Sám sobě pak základní téma definoval jako možnost a schopnost zobrazení „pravdy“ nemimeticky a neilustrativně pojatou malbou.

Ve své současné výstavě v Galerii Dole, v níž představuje sérii sloupů – objektů, které poprvé prezentoval na společné výstavě s Petrem Dubem v olomoucké Telegraph Gallery (2020), prezentuje další etapu své tvorby, v níž se mu podařilo znovu zhodnotit tradici malířského média i jeho současnou relevanci a nově nabyté sebevědomí. Mladějovského nový pokus jak pojmout téma vztahu pravdy a umění je rámován využitím tradiční techniky štukolustra tj. probarvené a leštěné sádrové hmoty a přetrvávající tendencí k zapojení prostoru do kontextu jeho uměleckého vyjadřování. Sloupy, které dominují celé instalaci, navozují už svou vertikalitou spirituální konotace (podobně jako název výstavy odkazuje k jednomu z Ježíšových výroků) – můžeme se na ně dívat i jako na varianty Axis mundi (osy světa), provazující náš svět s podsvětím a nebeskou sférou a symbolizující střed, díky kterému svět dostává řád a skutečnou pravdivost. Stejně tak se ale prizmatem aktuální relativizující skepse na ně můžeme dívat jako na symbolické vyjádření rozpadu sdíleného řádu a velkých příběhů.

Štukolustro bylo od baroka využíváno především jako náhražka výrazně dražšího mramoru. I ono mělo přispívat k akcentaci „jevení se“ jako podstatného způsobu, jak vyjádřit „boha skrze tento svět“ (Z. Kalista). Mělo tedy šálivě odvádět pozornost od skutečnosti, přeneseně tedy i od pravdy, nebo přispívat k rozvoji dobové spirituality? Záleží na každém, kterou variantu pravdy si vybere. Tím, jak Josef Mladějovský se štukolustrem ve svých objektech a reliéfech zachází, nastoluje otázku opravdovosti znovu, jinak a strukturovaněji – tradičně vnímaný materiální „fake“ využívá k tomu, aby skrze jeho nešálivé využití formuloval znepokojivou úvahou o povaze a relevanci naší stále více marginalizované hmotné skutečnosti.

Martin Mikolášek