Svého času se v malířství křehkost života připodobňovala mýdlové bublině. My žijeme v době, kdy nám „není příjemné“ připomínat si konečnost a vlastní bídu, a tak to moc neděláme. Se stárnutím, nemocemi a smrtí bojujeme. „Fungujeme“ a když je potřeba, vyměníme kloub, pohlaví nebo image; osvícením se zabýváme v souvislosti s lékařským vyšetřením. Josef Žáček staví člověka do syrového světla lékařských přístrojů. Nemaluje madonu s Ježíškem, ale ultrazvuk dělohy s dítětem, výjev, který by snad mohl divákem dnešní doby pohnout spíš, než amorek foukající mýdlové bubliny na populární výstavě Petra Brandla.
 
Letos v létě vystavoval Josef Žáček v Galerii Václava Špály v Praze. Představil obrazy, na nichž během pěti let zachycoval odcizení člověka od světa, svých bližních, od sebe sama; snahu skrýt svoji zranitelnost.

 

Online výstava zde.