Přednáška Josefa Záruby-Pfeffermanna s názvem Evangelium jako hra na mámu v rámci cyklu Tělo, lůno, vlasy, tvář.

 

V evangeliích mnoho zpráv o Panně Marii není, vzhledem k tomu, jakou roli hráli ženy v křesťanské symbolice již od raného křesťanství. Koncil v Efesu roku 431 potvrdil Panně Marii titul Bohorodičky, symbolicky konaný ve městě kdysi slavného chrámu Artemis Efeské. Vztah křesťanství k Božské panně ovšem nevyplývá jen z kontextu ženských kultů helénského středomoří.

 

V evangeliích Ježíš Kristus oslovuje svoji matku pouze „ženo“ a snaží se spíše vyhýbat svému pokrevnímu příbuzenstvu, které nahrazuje duchovním příbuzenstvím svých následovníků. Sám ostatně, když bere chléb a říká „toto je moje tělo“, symbolicky představuje funkci zrození, která je vyhrazena v přírodě pouze ženám. Toto zvláštní napětí mezi odtažitým vztahem k matce a příbuzným na jedné straně, a svou vlastní „hrou na mámu u Krista a apoštolů“, je vysvětlována různě. Nová církev a její kněží museli hrát úlohu matky a představovat první liturgii představující rituály rození, živení a oběti (eucharistie, křest), aby vytvořili pouto duchovní příbuznosti, které nahrazovalo původní, kmenové pouto judaismu. Velmi záhy také představili ideální matku, otce a syna. Tento křesťanský „vztahový trojúhelník“ a jeho společenskou roli řeší psychoanalýza náboženství, později jsou jejich myšlenky rozvíjeny i v dějinách umění.

 

Tak například dnes již překonaná Freudova představa Kristova oidipovského komplexu, stála u počátků populární Seinbergovy studie, The Sexuality of Christ in Renaissance Art and in Modern Oblivion a naopak reakce Caroline Walker Bynum, stojí blízko k psychoanalýzám Freudových následovníků zabývajících se touhou Krista po ženském těle, kde je představen „Kristus, identifikující se s matkou a přebírající feminní rysy, aby získal lásku otce,“ podobně je definována i role kněze v liturgii. Tato snaha od odpoutání od své mužské podstaty je již ostatně také obsažena v evangeliu (Mt. 19:12): „Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi stali sami pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.“

 

Tyto kořeny křesťanství, kde je symbolika ženy provozovaná mužem mimořádně důležitá, se promítají do postavení významných charismatických žen. Ty se stávaly i iniciátorkami výtvarných děl nebo textů, které se staly důležitou inspirací evropského umění.

 

Vstupenky zde.