Téma výstavy odkazuje k samotnému významu slova meze. V kontextu české krajiny představovaly území nikoho, pruh neobdělávané půdy mezi dvěma poli. Zároveň fungovaly jako výrazné přírodní linie, nezastupitelný estetický prvek v krajině. Většina těchto mezí – ostrovů svobody už dávno zmizela, padly za oběť kolektivizaci půdy. S rozoranými mezemi se vytratili i malíři krajinek. Zbyly po nich jen jejich obrazy visící v obývacích pokojích, schované na půdách domů, uložené v depozitářích muzeí, tiše čekající až se současní galeristé a kurátoři umoudří a začnou zase vystavovat poctivé malířské řemeslo.
Meze zároveň mohou označovat limity, které nechceme nebo nemůžeme překonat. Tolik jsme se snažili vystavit „idylické krajinky“, které by po skončení výstavy zdobily obývací pokoje ne jednoho milovníka umění, až to nakonec zase dopadlo trochu jinak.