Děvče na židli, 1980, foto: Viktor Kolář

Kurt Gebauer (*1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu. Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

 

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.