Srdečně vás zveme na výstavu Macieje Nowackého s názvem Sweet Dance of Doom. Maciej Nowacki výstavu připravoval v rámci zahraničního rezidenčního pobytu ve Studiu PRÁM. Kurátorkou výstavy je Šárka Koudelová.

 

Výstava je k vidění od 18. 5. do 31. 5. Otevřeno máme v pondělí a úterý od 13 do 19 h, nebo po domluvě na tel.: 730 576 699.

 

Malířský přístup Macieje Nowackiho (*1991) se v posledních dvou letech ustálil na kontrastu formálních prvků. Z ploch abstraktního prostoru, ve kterém Maciej ohledává fyzickou podstatu malby a nechává prosakovat barvu z rubu nešepsovaného plátna, téměř iluzivně vystupují figury, které naše vizuální paměť okamžitě zařadí buď ke konkrétním, notoricky známým sochařským dílům nebo k obecnému klasickému kánonu figurálního sochařství. Svobodné území jen lehce řízené náhody, vyplněné prokvétající barvou, jakoby vytvářelo podhoubí pro konceptuálně vybrané apropriace reliéfních nebo trojrozměrných figurálních motivů, jejichž vysochaná ztuhlost a Maciejem přijatá původní stylizace kontrastuje se svým okolím, podobným chemické reakci.

 

Obrazy, které Maciej vytvořil během rezidence ve Studiu Prám jsou konzistentní zprávou, neprvoplánovým společenským komentářem, který můžeme číst v napětí mezi dramatičností figur dospělých mužů a hravostí tančících buclatých chlapečků. Putti danzanti – tančící chlapci – jsou motivem populárním v italské renesanci a nepřekvapivě reprezentují krásu, nevinnost a bezstarostnost chlapectví, jeho naivitu i čerstvou energii. Jejich roztomilá frivolnost kontrastuje se svalovou exaltovaností Láokoónta bojujícího o život a mužskými tvářemi křičícími v křeči. Předobrazem malého formátu křičícího muže není dokonce nic temnějšího než sousoší „Soudruzi“ od Arno Brekera – architekta a sochaře pracujícího pro nacistické Německo. Maciej zde nezkoumá jen lehce děsivou dualitu árijského idealismu, tedy jeho nacistickou i nevyhnutelně erotickou stránku, ale především dualitu současného mužství. Toxickou maskulinitu stárnoucího muže s takzvanými konzervativními hodnotami, který se „na poslední chvíli“ snaží hystericky získat moc, zbavit ženy, slabší a odlišné v rozhodování, zastavit proměnu společnosti a vlastní stárnutí, snad příliš pomalu nahrazuje nová generace „chlapců“, nenásilně odmítajících staré pořádky postavené na síle, agresi, egoismu a strachu z ohrožení vlastní pozice. Aktuální situace v Maciejově domovině – Polsku – ukazuje, jak pomalá a náročná obměna křičících starců může být.

 

Na vystavených obrazech najdeme další opakující se motiv – hada. Kromě primární falické spojitosti s hlavní tématickou osou výstavy je symbolem hříchu, ale i lékařství. Je tedy nositelem jedu, který může léčit. Jsme schopni využít těchto dvojakých vlastností séra u současné pandemie? Pokud je každá krize šancí pro změnu, dočkáme se transformace mužství i uzdravení celé společnosti?

 

I přes pocit entropie a neodvratnosti úpadku, není Sweet Dance of Doom jen trpkým hedonismem nebo cynickým tancem na hrobech „straight white males“, kteří touhou po nekonečném růstu dohnali svět do záhuby. Je hravým a trochu poťouchlým poskakováním v kruhu z radosti nad přicházející změnou.  

 

/Šárka Koudelová, 2021/