Eva Švankmajerová (1940–2005) byla významná česká surrealistická malířka, scénografka a literátka. Vystudovala řezbářství u profesora Václava Markupa a kresbu u profesora Vladimíra Landy. Společně s manželem Janem Švankmajerem se v roce 1970 stali členy Surrealistické skupiny. V té době už měla za sebou úspěšný Emancipační cyklus obrazů, v němž se odrazil její celoživotní zájem o ženský úděl, erotiku a rodinný život podmíněný imaginativní humornou nadsázkou. V sérii obrazů na motivy děl Botticelliho, Maneta a Rubense nahradila ženské modely mužskými (Spící Venouš, Zrození Venouše, Snídaně v trávě). Malovat začala v roce 1963 a od té doby také vystavovala.

 

Původně přítomný sarkastický motiv tvorby Evy Švankmajerové se v 90. letech 20. století začíná proměňovat a v kresbách sleduje grafický automatismus. To znamená, že kresba je prováděná bez vědomé kontroly autora pomocí vnitřní síly. Mediumní kresby mohou být chápány také jako komunikace s duchy zemřelých, jako transcendentní prvek přechodu mezi světy živých a mrtvých. Autorka byla nepochybně ovlivněna svou osobní situací a diagnostikovaným onemocněním, stejně jako novou tvůrčí vlnou představující umění v syrovém stavu. Ona sama se konfrontuje s pocity beznaděje, i s hrůzou ze samotného konce života. Mediumní kresby Evy Švankmajerové na sebe kromě syntetických grafických postupů poutají také básnické významy a alegorické kompozice.