Světlana Lopato; Performance Crossings, 19. 7. 2021

Z nalezených předmětů a elektroakustických přístrojů vytváří Maria Komarova dočasné konstelace, ve kterých každodenní věci dostávají nové významy a podoby. V jejích rukou se neživé věci proměňují v jakési drobné robotické bytosti, projevující pohybem a zvukem vlastní charakter a nálady.

 

Autorka pro ně najde vhodné znělé místo, kam jsou uloženy, a nechá je zabydlet vlastní území. Zde, přikrmováni nízkým napětím tužkové baterie nebo z adaptéru, spolu navazují šeplavé a chaotické rozhovory v podobě drobných otáčivých pohybů a diskrétních rytmických slabik, připomínajících šustění, křupání, klapání, pískání, ťukání, praskání, škrabání. Zdánlivá jednoduchost hmyzí akustické a kinetické komunikace vtahuje diváka do podivného světa „mentolových bzučáků, jednookých sirén, citronových pulců, zázvorových tygrů, plastových brouků“ a všelijaké jiné broučí žoužele.

 

Poetika přístrojů a instalací Marie Komarové nám může připomenout různé intertextuální souvislosti: například výjev z krátkého textu Starost otce rodiny Franze Kafky. Setkáme se zde s podivným stvořením, které, i v německém originále, nese slovansky znějící jméno Odradek. Je to drobný oživlý předmět sestavený ze špejlí, drátů, špulek a nití, na který můžete narazit v nějakém temném koutě schodišť starých pražských domů. Podle Kafky s ním dokonce můžete navázat rozhovor. 

 

Nekladete mu samozřejmě otázky, nýbrž jednáte s ním, už jeho titěrnost k tomu svádí, jako s dítětem. „Jakpak se jmenuješ?“ zeptáte se. „Odradek,“ řekne on. „A kde bydlíš?“ „Bydliště nestálé,“ řekne a směje se, avšak není to smích, jaký lze vydávat z plic. Zní to asi jako šelestění spadlého listí. Tím obyčejně rozprávka končí. Ostatně ani těchto odpovědí se vám nedostane pokaždé. Často dlouho mlčí jak dřevo, jímž se zdá být.

 

Příbuznosti brouků Marie Komarové lze najít například s dílem všestranného umělce Petra Válka, který z nalezených předmětů a modelářských motorků, poháněných proudem z baterií sestavuje chovance svého potulného mechanického zvěřince, nebo cirkusu, sestávajícího z těch nejbizarnějších, trhaně klopýtajících, bláznivě se točících a plazících se plechových a dřevěných hřmotidel a šramotidel, jež, stejně jako Komarova, Válek používá jako hudební nástroje. Jiné, mezinárodn, genealogie vedou přes tvorbu japonskou umělkyni Rieu Nakajimu, hudebníka a performera Tetsuya Umedy, belgického hudebníka a výtvarného umělce Pierra Bertheta, až k ikonickému a komplexnímu projektu Deštný prales Davida Tudora.

 

Maria Komarova je intermediální umělkyně, absolvovala grafický design v Minsku a právě dokončuje studium na katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Zabývá se postdramatickým divadlem, scénografií, věnuje se propojení zvukového a výtvarného umění. Zajímá ji práce s drobnými objekty a způsoby, jak s nimi v divadle nebo v galerii navazovat rozhovor s diváky a posluchači. Ve své scénografické práci propojuje technické vlastnosti s estetickým působením věcí, kdy vizuální prvek nebo zvuk slouží jako inspirace k otevření performativní situace. Ve svých místně-specifických instalacích nebo během performancí, kdy objekty rezonují a oživují prostor, používá vlastnoručně vyrobené a neamplifikované DIY nástroje (tzv. „brouky“). Maria je jednou se zakladatelek kolektivu PYL, spoluorganizátorkou festivalu performativního umění Performensk v Minsku a hudební skupiny kaine anung. Žije a pracuje v Praze.

 

kurátor: Miloš Vojtěchovský