Markéta Hermanová ve své poslední tvorbě zpracovává převážně krajinu, která je vždy poznamenaná lidským zásahem. Může se jednat o již nesloužící polorozpadlou architekturu, nebo narušení struktury krajiny těžbou. Člověk do krajiny nějakým způsobem zasahuje, posléze ji opouští a nechává žít svým životem. Ten je ale často i nadále spojen s lidskou přítomností. Tyto opuštěné zásahy do krajiny autorka přetavuje do malířského jazyka a vytváří vlastní modifikace zřejmého, tedy viděného v konfrontaci s neviděným, s něčím, co je našim zrakům ukryto.