Výstava se volně inspiruje historickou skutečností, že Jihlava byla německou jazykovou enklávou.

 

Kromě toho, že odkazuje k lokální symbolice a historii, si vypůjčuje výše zmíněnou situaci jako metaforu: pracuje s médiem malby, výtvarným jazykem, který je v dnešním světe většinově obklopen zcela odlišnou vizuální řečí. Výstava tím poukazuje na specifické postavení malířství dnes, a na představených obrazech cituje také z jazyka historického sochařství a architektury.

 

Je rovněž reakcí na galerijní prostor s klenbou a středovým pilířem: používá příbuzné obrazové motivy, a dotváří a mění tak architekturu galerie. Představuje malířskou instalaci, která je současně iluzivní i symbolická.