Martin Matoušek, TEA – Křehká destrukce

Kontemplace, prostor pro usebrání se, zastavení se v plynutí času, které je čím dál rychlejší s nároky tomu úměrnými. Jestliže se máme vypořádat s obrazem doby, je nutné nejen zpomalit, je dokonce potřebné nerůst. Ač koncept nerůstu rozvíjel již na konci 70. let rakousko-francouzský filozof André Gorz, stává se nyní, v době nesměrného tlaku na výkon, produktivitu a produkci, rezonující pro stále širší množství společnosti. A jestli ve své knize Virus času. Kulturní dějiny zrychlování (2004) tematizuje tento aktuálně žitý nákladně vytvořený systém německý historik Peter Borscheid tak, že už v mnoha ohledech ztratil své racionální jádro a nezadržitelně míří k absurditě, je třeba hledat principy, jak – například právě skrze umění – čas zpomalit, ideálně však zastavit. Médium sochy právě takové zpomalení nabízí – a nejen jejímu tvůrci. Stvoření objektu trvá týdny i měsíce a co se za tuto dobu odehraje, je ekvivalentní právě danému objektu. Ten v sobě uchovává přesně takovou časovou stopu. Jeho vznik nelze urychlit, stejně jako obelstít – objekt je dokladem o své existenci a stejně tak o existenci času, který byl věnován právě jemu a právě ve svém daném ohraničení.

TEA (*1993) studovala v Ateliéru sochařství I u profesora Michala Gabriela na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Přestože je v jejích pracích stěžejní figura, v současné sérii se věnuje objektům kulovitých tvarů. Koule (2023) jsou prezentací tvaru a rozličné materiality, vytvořené v úzkých sériích a v daných měřítkových poměrech. Představují něco zcela konkrétního, ale neodkazují k přísné geometrii. Daný základ propojuje intuitivní tvůrčí přístup modelováním k výslednému vyznění. Jeden námět zmnožený skrze různá měřítka a materiálová pojetí vytváří ve svém celku sochařskou instalaci, ve které ale každý objekt může vystupovat samostatně.

Vznik děl je citlivým a křehkým procesem. Procesem objevování a otevírání, konfrontace se sama sebou. Malířský přístup Martina Matouška (*1976) byl formován mnoha vlivy – studiem na Střední průmyslové škole chemické v Pardubicích, které mu dalo do základu technologické znalosti, následně prací v kamenické firmě. Formativní se stala také spolupráce s malířem Ondřejem Roubíkem, konzultace s profesorem Michaelem Rittsteinem či hodiny kresby s profesorem Liborem Kalábem. Matouškovy obrazy tematizují autobiografické zkušenosti, stěžejním způsobem ale přináší nastolování estetiky, jež snoubí přístup k ploše i k objektu ponechané v abstraktní poloze. Technologie malby, kterou Matoušek tříbí dle svých záměrů, vytváří specifický estetický výstup, který je součástí autorského stylu.

Propojení dvou autorů, jejichž tvorba nedisponuje pevnými body čitelných celků ani úseků, je řešením k co ještě hlubšímu ponoru, který tvorba může otevírat. K ponoru, který umožní vystoupit z tlaku dnešní doby. Zpomalit čas. S komoditou času ve své tvorbě modeluje i Matouškova malba. Jeho díla vznikají v časově neohraničeném procesu, ve fázích, kdy ta závěrečná není dopředu naplánovaná. Vše má svůj čas a hluboký ponor ho žádá. Ponor potřebuje prostor a klid. A přesně taková nepřítomnost činnosti – ze které paradoxně vzniká výstup – pak otevírá možnosti introspekce. Matouškova plátna jsou mnohavrstevnatými projekčními plochami, jejichž obrazy se otevírají průběžně a zrají společně s divákem. Výstava představuje cyklus sedmi pláten vytvořených v letošním roce. V určité chvíli zobrazují jeden celek, z jiného úhlu pohledu rozehrávají další estetické polohy. Nejsou konzumními produkty, jsou díly, která odkrývají své polohy mimo časové ohraničení. Divákovi nepřináší nejen estetický stimul, ale prostor pro vlastní ponor a bytí mimo chronos.

Propojení se sochařskými objekty, které TEA vytváří, je rozšířeným estetickým prožitkem a vstupem do intimní platformy, která umožňuje vystoupit z nároků pragmatického fungování ve společnosti a naopak umožňuje vstoupit do časoprostoru, ve kterém modeluje přítomnost kairos. Destrukce – jako tvůrčí princip – je uplatněna jak v malířské práci, tak v sochařských objektech. Oba autoři pracují s přímostí materiálu. Oba autoři, nezávisle na sobě, začleňují do své práce beton. Destrukce je ale také uplatněna jako princip bourání hektické konstelace za účelem nastolení kontemplace.

kurátorka: Bára Alex Kašparová