Vznik Městského muzea v Hořicích se datuje do roku 1887, tehdy ovšem bylo známé jako Archeologický a musejní spolek. Založila jej skupina milovníků starých památek, většinou z řad místní inteligence, která se rozhodla pracovat na sběru a studiu mnohých památkových předmětů, kterým často hrozilo zničení. Kustodem skupiny byl účetní Občanské záložny František Pokorný (1850 – 1904). V museu byly zpočátku soustřeďovány předměty získané darem od hořických domácností a později i památky darované Správou města, čímž nabylo museum, ač spolkové, do jisté míry charakteru musea městského.

Od počátku se jeho pracovníci snažili nejen o sběratelskou a badatelskou činnost muzejní, ale též o osvětu. Zvláště pak Pokorný byl znám jako vášnivý přednašeč regionální historie. Od svého vzniku však spolek zápasil s nedostatkem vhodného prostoru pro své sběratelské exponáty, mnohé z předmětů byly archivovány po vybraných hořických domácnostech. Teprve roku 1903 získal prostornou místnost v nově postavené škole Na Daliborce, kam shromáždil na 4000 inventárně podchycených památek prehistorických, historických a národopisných. Krátce na to Pokorný zemřel a na jeho místo nastoupil odborný učitel a jednatel Jan Kyselo (1870 – 1923). Na Kyselův pokyn zřídil Archeologický a musejní spolek v nové školní budově Na Habru stálou výstavní síň, v níž se pak konaly časté výstavy s různou tematikou. Organizaci této osvětové činnosti však již roku 1904 převzalo Podkrkonošské průmyslové museum v Hořicích, jež vzniklo jako zvláštní odbor Archeologického a musejního spolku a roku 1906 se i osamostatnilo. Toto museum bylo založeno z podnětu učitele sochařsko – kamenické školy Františka Vondráčka a Jana Kysela, který se stal členem jeho správy jako zástupce Archeologického a musejního spolku a posléze i kustodem. Sídlem Podkrkonošského průmyslového musea byla odborná škola sochařsko-kamenická, v níž byla umístěna musejní knihovna a čítárna s národohospodářskými a odbornými knihami a časopisy včetně zahraničních periodik. Kromě vlastní činnosti pořádalo museum i kurzy kreslení, modelování, tkaní apod. Z Kyselova podnětu vznikla i cenná sbírka hraček, pocházejících z různých českých krajů i ze zahraničí, jež sloužila ke studijním účelům hořického hračkářského družstva, v němž se Jan Kyselo uplatnil i jako úspěšný výtvarník-návrhář.

Zatímco Podkrkonošské průmyslové museum plnilo své vlastní poslání, zaměřené na estetickou výchovu široké veřejnosti, pokračoval Archeologický a musejní spolek vytrvale ve své sběratelské a badatelské, zvláště pak archeologické, činnosti. Muzejní materiálové fondy povážlivě rostly nejen vlastním sběratelstvím, ale i odkazy hořických rodáků. Prostory archivu ve škole Na Daliborce již byly naplněny a další přírůstky musely být uloženy v bednách na půdě i v depozitářích v některých hořických domech. Rychlými přírůstky často docházelo k chybné nebo žádné inventarizaci, což napravil až ve dvacátých letech prof. Eduard Zwiefelhofer (1882 – 1948), učitel němčiny na zdejší obchodní akademii. Více než dvacet let pracoval s velkou péčí na plynulé inventarizaci a případné konzervaci a studiu muzejních předmětů. Je třeba zmínit i skutečnost , že se Zwiefelhofer výrazně angažoval i v dalších hořických spolcích, kterými byl např. Sokol, Dalibor či Ratibor, vedl archiv panství Hořice i městský archiv. Za nemalé zásluhy byl jmenován čestným členem musea i čestným občanem Hořic.

V průběhu třicátých let bylo třeba přesně vymezit náplň a pracovní obvod muzea, jež takto tíhlo k přílišné všeobecnosti. Organizace venkovských muzeí se tehdy rozvíjela na podkladě vlastivědném, tomuto trendu se nevyhnulo ani muzeum v Hořicích, které bylo v roce 1937 přejmenováno na Vlastivědné museum okresu hořického. Válečný rok 1942 byl pro hořické muzeum přelomovým, neboť došlo z iniciativy okresního hejtmana Dr. Františka Šrámka k získání reprezentativní budovy (dříve sídla samosprávného okresu, pošty a pojišťovny) na hořickém náměstí. Architektem této výstavné pískovcové budovy z roku 1877 byl arch. František Karažej (1820 – 1884) na objednávku podnikatele Václava Tomáška. Teprve nyní mohly být bohaté sbírky uloženy pod jednu střechu. V roce 1946 zaniklo Podkrkonošské průmyslové museum a jeho sbírky připadly Vlastivědnému museu okresu hořického, čímž byla obnovena původní jednota muzejní práce.

Dalším přelomovým obdobím v dějinách hořického muzejnictví jsou léta 1967 – 68, kdy k zadní části budovy muzea byla přistavěna Štorchova síň, financovaná z výtěžku autorských honorářů děl Eduarda Štorcha (1878 – 1956), které známý spisovatel románů z pravěku a rodák z nedaleké Ostroměře odkázal hořickému muzeu. V nedávné minulosti se v Malé síni muzea (40 m2) konaly pravidelné tematické výstavy, v přilehlé Štorchově síni (200 m2) pak od dubna do října hlavně prezentace moderního umění a občasná kulturní vystoupení, bohaté sbírky a knihovna pak sloužila veřejnosti i jako studovna.

Od roku 2017 do roku 2019 proběhla rozsáhlá rekonstrukce muzea.

(zdroj: https://muzeum.horice.org/)