Snad žádný text uvádějící výstavu Lenky Vítkové nemůže pominout fakt, že je to autorka, která se stejným zaujetím a se stejnou jistotou zkoumá možnosti slova i obrazu. Snad právě proto, že lépe než většina výtvarných umělců rozumí slovu a jeho možnostem, necítí potřebu zacházet s obrazy jako nástroji epického vyprávění. Její malby jsou prosté; obsahují obvykle jen minimum tvarů, řazených k sobě v jednoduchých, zjevných vztazích. Nejsou to složité, vnitřně strukturované výpovědi, spíše jednoduché věty – odpovědi vyslovené až ve chvíli, kdy jsou důkladně promyšleny. Vegetativní rytmy, v nichž se pohybují těla rostlin, jsou předobrazem aktuálních maleb Lenky Vítkové. A nemluvím přitom o samotném aktu malování, ale o celém procesu zrání tvaru, jež předchází prvnímu doteku plátna a štětce. Je to ten druh pomalosti, kterému v češtině říkáme „rozvážnost“ a pro který již v současném světě instantních reakcí (všechny lajky, komenty, retweety ťukané za chůze, za jízdy, během jídla nebo v posteli) není místo. Malby Lenky Vítkové nám mohou pomoci rozvzpomenout si na vznešenou pomalost těla a jeho rytmů, která není přítěží, nýbrž dosud stále nepřekročitelnou biologickou konstantou.

Kurátor: Jan Zálešák