Ondřej Maleček na pomezí obrazu a literatury

V malbě Ondřeje Malečka se do jisté míry setkáváme s literárním útvarem, s básní v obrazu. Autor má blízko k literatuře, kterou kromě VŠUP vystudoval. Melancholická atmosféra Malečkovy malby je spíš než egocentrickým romantickým gestem tichou lyričností, která vychází ze silné tradice české poezie.  

Ondřej Maleček pracuje se základní daností lidské existence, ztrácením. Všichni jsme poznamenáni ztrácením něčeho důležitého. Šancí, možností, citů, které se nedají ničím nahradit. Chtěli bychom tomuto vzdorovat pamětí, vytvořit osobní knihovnu, ve které by bylo možné požadovanou událost vždycky najít. Toužíme po stále realističtějším zobrazení a přece se nám okamžik nedaří zachytit. Jako bychom to na minulých fotografiích nebyli ani my. Ondřej Maleček si tedy klade otázku, jak se přiblížit událostem ve vzpomínkách tak, jaké ve skutečnosti jsou. Pokud věc zkoumáme z vnějšku, zbývají jen obrazy a jména. Jsme v roli člověka, který neustále chodí kolem domu, ale nenachází vchod, jen fasádu. Proto je důležité vytrhnout předměty konkrétní zkušenosti z dosavadního rámce a vytvořit specifický předmět, vzpomínku, která je civilní svou každodenností a zároveň výjimečná způsobem interpretace běžných jevů. Autor tak vytváří vlastní skladbu světa, otevírá dveře ke vzpomínce. Tuto komunikaci neumožňuje dokonalý realismus, ale právě stopa lidské přítomnosti, která nám dává pocítit, že tudy šel člověk. Následujeme jeho stopy, jsme vedeni, cizí vůlí na neznámá místa. Vidíme a hlavně prožíváme totožné, ačkoliv pro původce stop dávno minulé.

Ondřej Jerman