Výstava Otýlie Diatkové nazvaná Normalizace abnormálního  jasně koresponduje s autorskými přístupy vycházejícími z  feministického  umění a public artu, kdy je v tvůrčím procesu  významnou podmínkou díla  aktivismus umělce či umělkyně, určitá míra nespokojenosti se stavem společnosti, morální apel. Zejména americké umělkyně,  jakými jsou Suzanne Lacy, Barbara Kruger  či anonymní skupina Guerrilla Girls tak tématizují vnímání role žen ve společnosti a poukazují na genderovou – rodovou podmíněnost, která se mění v závislosti na  dobovém a kulturním kontextu. Častým a legitimním  tématem feministického umění jsou tak od 70. let minulého století především v západní části bipolárního světa např. násilí na ženách, manipulativní strategie  ve vztahu reklamy a ženské tělesnosti či možnost disponovat vlastním tělem a jeho reprodukčními funkcemi, tzv. právo na potrat, kdy relativizace tohoto ženského práva  zaznívá dodnes především z konzervativních politických kruhů ( např. Pokus o prosazení plošného zákazu interrupcí v Polsku z října minulého roku). Zosobněním těchto aktivistických postupů je slogan Barbary Kruger – Your body is  a battleground / Tvé tělo je  bojištěm. Osobní nasazení umělce, přijetí určitého rizika, mnohdy extrémní či šokující body artové akce ve veřejném prostoru, to vše má společnost či instituce mobilizovat a vyvolat dialog. Lze říci, že jde o legitimní  autorské strategie.V instalaci   Otýlie Diatkové nazvané  Normalizace abnormálního lze vnímat právě toto širší zaměření na uchopení   lidsko-právní problematiky v kontextu uměleckých přístupů označovaných jako new genere public art.  Autorčina reflexe hysterické atmosféry v České kotlině spočívala v  zaznamenávání xenofobních a rasistických projevů vůči uprchlíkům vyskytujících se na sociálních sítích. Mozaiku  české verbální nenávisti, citace těchto  komentářů následně zkombinovala s projekcí vlastního portrétu  ve smyslu symbolické demonstrace solidarity s uprchlíky, kdy nenávist proti nim lze tak automaticky vnímat jako nenávist vůči autorce samé.     Otýlie Diatková tímto autorským postojem deklaruje svůj dlouhodobý tvůrčí zájem o oblast lidských a  ženských práv. Svou aktuální prací  v širším kontextu odkazuje k motivu sebedestrukce či oběti, který  má dlouhou  tradici v českém body artu 70.let.  Jde o expresivní, mnohdy sebedestruktivní akce v podání Petra Štembery a Jana  Mlčocha oproti  minimalistickému civilnímu přístupu Karla Milera a Jiřího Kovandy, v jehož Ateliéru performance  na FUD UJEP v Ústí nad Labem   Otýlie Diatková  letos absolvovala. Podobně jako její předchůdci se i sama  autorka  vystavuje nejen fyzickému ataku, ale také situacím, které jsou ponižující, kdy i v rámci jiných akcí podstupuje určité přímé riziko. V tomto smyslu lze na práci Otýlie Diatkové ocenit právě její osobní angažmá, které je na české scéně stále poněkud nepopulární.

Kurátor : Matouš Karel Zavadil