© Petr Babák, Martin Ponec (Laboratoř)

Organická, amorfní i geometrická. Takovou krajinu a její fragmenty vytváří a zobrazují oba autoři v nových estetických situacích. Výstava Okamžiky krajiny představuje nejnovější malby Maroše Beláka (*1983) a sochařské objekty Jana Kováříka (*1980). Prolínání a splývání, přesun materiálu do plochy a přeměna strukturální sítě do objektu. Oba autoři jsou bytostní krajináři. Oba autoři krajinu představují v abstraktní podobě. V jejích okamžicích.

  

Neustálá pochybnost, díky které jsou – čili existují, vystavené obrazy, je principem Belákova tvůrčího procesu. Vstupuje na prvotní plochu malířského plátna, vnáší a vytváří, stagnuje. Přichází další fáze a vrstva případné destrukce a následné obnovy či transformace. Přístup Maroše Beláka, který je absolventem Ateliéru kresby a grafiky na Fakultě výtvarných umění v Brně pod vedením Svätopluka Mikyty, je mnohavrstevnatým procesem. Svědčí o tom nejen výsledný obraz, ale i jeho formální podoba. Rámem ohraničený obraz přerůstá skrze vrstvení malířské barvy do objektu a stává se archivem myšlených procesů i záznamem krajinných fragmentů. V syntézu celku pak vyrůstá hutná plocha přesahující prvotní záměr. Belákova díla notně vycházejí z krajiny a to jak z té přírodní, tak té urbanistické. Pracuje s pojmem fiktivní krajina, která je postavená na kombinaci amorfních a geometrických tvarů. Jeho obrazy mohou být čteny mnoha způsoby – již Umberto Eco se ve své práci Lector in fabula (Milan: Bompiani, 1979) věnoval problematice nejednoznačného čtení díla a jeho manipulace skrze nejrůznější a záměrně volené prostředky za účelem dosažení emocionální a intelektuální stimulace u čtenáře. Přímé barvy a jejich kontrasty, napětí mezi hranou a bodem, nečekaný vstup do jiné vrstvy. To jsou některé z výrazových prostředků, které volí Belák a přináší tak divákovi neustálé objevování estetických momentů vycházejících z krajiny.

  

Přírodní struktury a krajina jsou také podhoubím sochařských objektů Jana Kováříka. Ten pochází ze sochařské rodiny Ludmily a Miroslava Kováříkových a po této formativní zkušenosti následné studium absolvoval v ateliéru Socha 2 na Akademii výtvarných umění pod vedením Jindřicha Zeithammla. V jeho monumentálních objektech organického tvarosloví kypí sítě a struktury nalezitelné v přírodě a zpodobněné do vzorů a obrazců, které vytváří povrch děl. Jeho díla vtahují diváka do fascinujícího tvarosloví mikrosvěta, který je akcentován v měřítku úměrném člověku – a často jej také přesahuje, a staví jej do přímé konfrontace s taji oku člověka běžně skrytými. Sochařské novotvary, se kterými tento přední sochař přichází, jsou fascinující z hlediska výsledného tvarosloví, které umocňuje i experimentální přístup s materiály a jejich technologické zpracování. Kovářík škáluje povědomí o organické krajině a vytváří kontinuální soubor prostorové vizuální gramatiky. Opět nově a opět ve své konzistenci předkládá díla, která zachycují i ty drobné nuance pomíjivosti.

  

kurátorka: Bára Alex Kašparová