Patrik Hábl

PATRIK HÁBL 

Pro Patrika Hábla je zobrazení objektu spíše prostředkem, než cílem. Zajímá se totiž o vnitřní strukturu jsoucen, nikoliv o povrch, který je dán našemu vnímání bezprostředně. Vzhledem k faktu, že Hábl hledá nezjevné nemateriální souvislosti, jeho malba se stává zrcadlem ducha. Autor tak nevystupuje v roli nezaujatého pozorovatele vnějšího světa, ale stává se zainteresovaným experimentátorem. Ochota přistoupit na dosud neprobádaný diskurz, se u Hábla projevuje smělostí, se kterou k obrazu přistupuje: maluje na různé podklady, barvu nanáší válečkem, nechává stékat, vysychat na slunci nebo zamrzat. Experiment se zde ale objevuje i v obsahové rovině. Pokud Patrik Hábl mluví o krajině, přírodě, přirozenosti, uvědomuje si, že tyto fenomény zásadně překračují člověka svou trvalou přítomností a stálostí. Lidství se z tohoto zorného úhlu jeví jako novinka. A přesto toto aktuální přetváří vše původní, přirozené, k obrazu svému. Tyto meditace jsou pro Hábla východiskem k otevření tématu pokory: jakým právem člověk klade hranici objektivního, jakým právem zakládá hodnoty. Ukazuje se, že individuální existence má jen malý vliv na globální běh událostí, na výslednou podobu světa. Člověk tedy mění, rozrývá, přeskupuje pouze materiální povrch věcí, duch však zůstává nezměněn. Není to člověk, kdo zakládá hodnoty a stává se zákonodárcem přírody. Patrik Hábl tak divákům nabízí možnost pozorovat nezjevné cesty ducha, nechat promluvit to skryté.

Ondřej Jerman