Přístavy neklidu. Art brut v Polsku

Nehybná lidská tvář s knírem a stovkami sledujících očí, které vyplňují každý milimetr papíru. Je z nich cítit napětí, strach, úzkost, oči jsou všude, sledují vás, až jde z toho mráz po zádech. Kresby tužkou Edmunda Monsiela (1897–1962), který se v Polsku během druhé světové války skrýval před nacisty na půdě domu svého bratra, zobrazují až obsesivně donekonečna jedno téma. Autor se nakonec zcela izoloval, přičemž trpěl autismem a halucinacemi.

I na tomto příběhu lze ilustrovat, co je art brut – umění neškolených tvůrců vyrůstající z jejich vnitřního pnutí, nutkání vyjádřit se. Často se jedná o lidi s psychickými problémy nebo žijícími na okraji společnosti. Právě jejich umění představí Muzeum umění Olomouc na výstavě Přístavy neklidu. Art brut v Polsku. „Art brut, v českém překladu syrové či surové umění, se odlišuje od lidového umění propojeného často s řemeslnou dovedností nebo naivního umění zachycujícího a často zkrášlujícího či idylizujícího okolní svět. Autoři z oblasti art brut čerpají ze svého nitra, mají svůj vnitřní vesmír, jehož vize přenáší do soch a obrazů,“ vysvětluje kurátorka Šárka Belšíková. „Oni netvoří kvůli prezentování, ale z vnitřního přetlaku pouze pro svou vlastní potřebu.“

Návštěvníci uvidí vůbec poprvé v České republice ucelenou přehlídku polského art brut, která zahrnuje dvě stovky obrazů, kreseb i trojrozměrných předmětů od tří desítek autorů z období od první poloviny 20. století až po současnost. Reprezentativní výběr zajistily zápůjčky z významných veřejných i soukromých sbírek, jako jsou Slezské muzeum v Katovicích, Nadace Lue Lu / Brut Now v Poznani či sbírky Leszka Macaka z Krakova a Andrzeje Kwasiborského z Płocku.

Zájem o tento typ umění odstartovala v Polsku podobně jako u nás v 70. letech vlna soukromé sběratelské a objevitelské činnosti. „Za pozornost stojí především sbírka krakovského právníka Lezska Macaka, který díla nejen sbíral, ale také o ně soustavně pečoval a materiálně pomáhal tvůrcům – lidem ,na okraji‘, společensky diskvalifikovaným, ale s velkým tvůrčím potenciálem,“ popisuje spoluautorka výstavy Anežka Šimková. Devadesátá léta pak přinesla u nás i v Polsku novou společenskou situaci a možnost mezinárodní spolupráce. Nastoupila nová generace sběratelů a teoretiků, kteří usilují o přiblížení art brut širšímu publiku a prezentují tento fenomén i v zahraničí.

Právě díky sběratelům se surové umění postupně stává součástí předních světových sbírek a expozic. Přelomovou událostí bylo zařazení výběru těchto děl a imaginativní tvorby z celého světa do hlavní výstavy 55. Benátského bienále v roce 2013, v níž zazářilo dílo české Anny Zemánkové. Další významnou světovou událostí bylo zařazení daru souboru sběratele art brut Bruno Dechampa do sbírek Centre Georges Pompidou v roce 2021. Pařížské muzeum pro něj vyčlenilo ve stálé expozici moderního a současného umění samostatný prostor, kde jsou zastoupeny i české autorky Adéla Ducháčová, Vlasta Kodríková, Slávka Lelková a další. Centre Pompidou si vytyčilo odborné bádání v rámci art brut jako jeden ze svých speciálních dlouhodobých projektů.

Olomouc hraje v tomto kontextu významnou roli v tuzemsku. Již od 70. let se ve zdejším Divadle hudby konaly malé výstavy tvůrců, později přiřazovaných k art brut. Muzeum umění se tomuto fenoménu věnuje ve své nové vývojové etapě po roce 1989, kdy také vznikla profilovaná kolekce. První velkou historickou sondou v rámci České republiky byla v roce 2008 výstava Art brut v českých zemích – Mediumici, solitéři, psychotici, připravená ve spolupráci s Alenou Nádvorníkovou. „Současná výstava na tento úspěšný start navazuje, mapuje historii a podobu art brut tentokrát v Polsku. Projekt, který naplňuje program Středoevropského fóra, se uskutečnil také díky dlouholetým kontaktům Anežky Šimkové s polskými sběrateli a odborníky v této specifické oblasti umění,“ podotýká Belšíková. Přínosná je také spolupráce s olomouckým sběratelem Pavlem Konečným, který letos již po dvanácté připravuje v Muzeu umění jednodenní festival Art brut film Olomouc.