Zdá se, že soudobé umění se snaží hledat svoji současnost v dílech kánonu modernistického umění. V tomto smyslu se v nejširším rámci jeví přítomnost díla Stanislava Kolíbala jako základní zdrojové pole formálního výzkumu současného sochařství – jakýmisi nápadnými trhlinami nám tak pomáhá porozumět právě sochařství zcela současnému a naopak. Zdá se také, že v určitém smyslu doba dematerializovaného umění pomalu končí. Do popředí se dostává specifický způsob sochařského myšlení, a to bez ohledu na samotnou

materialitu díla nebo jeho médium.

Zkoumáním modernistického dědictví však Matouš Lipus blíže dochází k umění poválečné surealistické neoavantgardy, jejíž tradice je v tuzemském umění stále silně přítomná a hlásí se tak k romantizujícím východiskům českého umění. Přiklání se k figurálnímu sochařství a výrazně řemeslnému přístupu a jeho zájem o klasická literární a sakrální témata a tradiční uchopení sochy jsou kritikou platnosti média sochy jako takového. Výsledkem je tak dílo, které silně konotuje tematické archetypy napříč celými dějinami kultury, ale jeho výsledné čtení jasně odpovídá zcela současné soše. Jeho dílo Noc stojí přesně na hranici mezi prezentací a abstrakcí, je ukázkou zvládnutí aktualizace sochařské formy. Její téma je temné a bez jasného vyslovení nám ukazuje ztrátu našich vlastních utopií a výhledů jakékoli pozitivní budoucnosti.

Jakub Král