kurátorka: Veronika Resslová

Doprovodná indiánská třídenní dílna s Čikalou a Tazim pro děti ve dnech 7. – 9. července.

Výstava přibližuje prostřednictvím rozhovorů, sestřihů amatérských dokumentárních videozáznamů a fotografií převzatých z osobních a kmenových kronik život nenápadné skupiny českého disentu – subkultury “českých indiánů“ – v období na konci socialistického režimu. Autoři snímků nezaznamenávali historii táboření systematickým způsobem a videokamera ani fotoaparát nepatřily do běžné výbavy indiánského táborníka; kroniky jsou spíš nahodilou, občas nechronologickou směsí fotografií, zápisů a poznámek různých autorů. Z dochovaných materiálů bychom mohli tehdejší táboření českých indiánů chápat jako formu experimentální archeologie nebo living history; na rozdíl od těchto podob rekonstrukce dřívějších historických období přerůstá ale české táboření v indiánském stylu ve specifický komplexní způsob života, kde se mísí tradiční prvky kultury Indiánů Severní Ameriky s indian hobbysmem jako prostředkem úniku z normalizované společnosti. Fenomén táboření v indiánském stylu byl rozšířený také v bývalé NDR, Maďarsku, Polsku a Rusku. Zatímco v NDR byli příslušníci indiánské subkultury trvale monitorováni státní policií, v Československu sice nebyli pod trvalým dohledem, ale na tábořištích probíhaly náhodné kontroly a střety kvůli oděvu nebo nepovolenému táboření byly poměrně časté.

Vystavené fotografie pocházejí z osmdesátých let, z doby, kdy vzniká největší počet českých a moravských indiánských kmenů (mezi nimi i legendární pražský Bílý Wampum, proslulý ortodoxním stylem táboření a nekompromisním používáním autentických materiálů a postupů), a tvoří svéráznou směs různých fotografických stylů: náhodných záběrů z táborů, snímků typických spíš pro rodinná alba i aranžovaných fotografií s ambicí dokumentovat realitu českého táboření v indiánském stylu, jejíž vizuální podoba je inspirována několika málo v té době dostupnými zdroji – indianistickou literaturou, často rozšiřovanou jako samizdaty, nebo artefakty etnografických muzeí. 

Na nejzajímavějších snímcích se objevují přejaté indiánské prvky v reáliích normalizačního socialismu a nutí nás k úvahám o proměnlivosti identity vzhledem k odlišným vizuálním kulisám a také o emocionálních, sociálních, případně politických potřebách, které přenos kulturních vzorců Indiánů Severní Ameriky do Československa osmdesátých let naplnil. 

Materiály byly převzaty z kronik Bílého Wampumu, Čikaly a Taziho.
Poděkování Wabašovi, Čikalovi, Tazimu, Tonweyiovi a Ištawin za pomoc při přípravě výstavy a poskytnuté materiály. 

Technické řešení Martin Blažíček.