Není pochyb o tom, že je dnešní člověk nucen dennodenně vstřebat několikanásobnou dávku elektromagnetického záření, než jaké byl vystaven jeho předek. Zatímco v minulosti   se toto záření na zem dostávalo především z kosmu, dnes o něm lze hovořit jako o jednom z průvodních rysů civilizace. V otázkách jeho dopadů sice dosud nebyl učiněn průlom, jenž by potvrzoval jeho negativní účinky na lidské zdraví (nebo alespoň nebyl artikulován s takovou kadencí, aby lidstvo přiměl vzdát se dobrovolně zařízení, která tyto vlny vysílají). I tady jde však spíše o otázku míry než povahy a nikdo nedokáže předem odhadnout, kde je ještě ona hranice bezpečnosti, a to tím spíše, že stav našeho současného poznání je zcela závislý na artefaktech, rozumějme na vědeckých přístrojích, které zároveň rozhodují o tom, co je a není řešitelné. Stupňující se zátěž, jíž je náš organismus vystaven různým formám elektrosmogu jde v každém případě ruku v ruce s dalšími projevy hypermoderní společnosti. Slovy Ladislava Kováče „narůstá hustota novinek v televizi, na internetu i v novinách; a také hustota dat z vědeckého výzkumu, hustota zboží na trzích; a obecně hustota událostí – a spolu s tím, roste i hustota emocionálních zážitků. Denzifikace je doprovázena efemérizací – všechno trvá jen krátkou dobu; banalizací – všechno se rychle mění na samozřejmosti; a trivializací – jakákoli věc či osoba se záhy stává běžnou a bezvýznamnou.”

I k takovým otázkám směřuje výstava Richarda Wiesnera v Galerii Lauby, jejíž povahu definuje instalace z betonových kvádrů, do kterých jsou zalita funkční a spuštěná rádia. Zvuk, který generují zachycuje soustava mikrofonů a přenáší jej spolu s ruchem ulice do muzejní expozice, kde se v pozici narušitele vkrádá do podvědomí návštěvníků. Zatímco za zdmi muzea tedy instalace funguje především jako metafora informačního smogu, coby příčiny naší roztěkanosti, povrchnosti či ztráty orientace, venku v podloubí je rozevřena dialektickým vztahem: na jedné straně archetypální obavou člověka z neviditelného a na straně druhé, bagatelizací nepostižitelných jevů, vštípenou současné společnosti zejména pozitivisticko-materialistickým nahlížením na tento svět.

Richard Wiesner (* 1976 v Praze) je absolvent VŠUP, Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby prof. A. Matasové (1999-2002). Jeho tvorba se nachází na poli institucionální kritiky, angažovaného umění a intervencí do veřejného prostoru. Způsob jeho práce spočívá zejména v jednoduchých gestech, výměnách prostředí či symbolů zpravidla nesoucích kriticky náboj. Jako vyjadřovací prostředky využívá objekt, instalaci, video, popřípadě performance.

Výstavní program Galerie Lauby podporují: Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Fakulta umění Ostravské univerzity a Ostravské muzeum