Přijměte pozvání na výstavu izraelské umělkyně Ruti de Vries s názvem Father Earth Mother Sky. Ruti představí projekt, na kterém pracovala ve Studiu PRÁM v rámci zahraničního rezidenčního programu.

 

Prostor výstavy izraelské umělkyně Ruti de Vries (1989) je zaplněný figurami. Jejich jednotlivou monumentální osobitost, či jejich tušené poslání, lze vyčíst z doplňků ošacení nebo překvapivě pitoreskních předmětů, které se samozřejmostí kolemjdoucích drží v rukou. V této nesourodé, přesto ladící skupině, se ukrývá i šitý obraz potměšilé Diskařky. Disk – černá tečka, je v různých modifikacích a pojmenováních přítomná ve všech autorčiných výstavách. Stále otevřené oko, znaménko nebo poskakující míček. Hračka, která utekla, rozsypané ložisko, zkrátka objekt hnaný vlastními fyzikálními zákony, který se nám nedaří chytit. Jeho ozvěna nás v dokonale řízeném rytmu vede prostorem a naše hledající oči intuitivně těkají v touze ho lokalizovat. Nahoru dolů. Ťuk ťuk ťuk a sem tam duté plop, když trefí dutinu v podlaze a měkké, neslyšné sssp, asi koberec v cestě. Nebo tělo…? Rytmus, který je tím rychlejší, čím víc se blíží jeho konec. Rozpočítávání, které zní jako ukazování prstem a dětská říkanka. Tinker, Tailor, Soldier, Sailor, Rich Man, Poor Man,… Rozpočítávání jako rytmus básně, jako hledání těžiště, jako rozhodování, jako hledání rolí. Father, Earth, Mother, Sky.

 

Gravitace, která je leitmotivem a symptomatickým těžištěm výstavy, by se mohla vzhledem k lehkosti materiálu, který Ruti téměř výhradně používá, zdát nedůležitá. Opak je ale pravdou – lehkost textilií autorce dovoluje polemizovat nad silou, která udává směr jejich záhybům a zejména nad hmotou či substancí, která by je mohla obléknout. Figury v prostoru, jejichž končetiny se zdají prodloužené důsledkem pádu příliš rychlého pro lidské oko, jakoby vyvažovaly jedna druhou. I přes zjevnou absenci váhy a plochost těl nám přešité oblečení a povědomé vzory sugerují groteskní vitálnost. Tento rozpor nám nutí zásadní otázky. Jsme schopni rozpoznat, zda se pod oblečením skrývá člověk nebo zvíře? Je oblečení až druhou kůží nebo vlastně tou jedinou? Pokud gravitace omezuje náš pohyb na spektrum možností mezi nahoře a dole, je potom oděv nutnou výstrojí k létání? A zejména – je i tělo pouze oděvem? Je oblečený objekt také oživlý? Čistě látkové sochy jako Ghost Rider nebo Double Flight Suit, které se vznáší prostorem galerie, mají svůj uzemňující protiklad v sochách, které kombinují ready made objekty s textilií. Cupboard Woman a Fridge Man jsou původně opotřebovaným vybavením lidského života, které Ruti s téměř něžnou péčí oblékla.

 

Je zajímavé, že Ruti de Vries je již třetí (respektive čtvrtou) umělkyní z Izraele, která v posledních letech přišla díky rezidenci do kontaktu s českou uměleckou scénou a jejíž tvůrčí proces sestává převážně z přešívání secondhandových oděvů a zbytků látek. Prvním takovým umělcem byl před lety Gili Avissar v Meet Factory a dalšími byli v roce 2019 Merav Kamel a Halil Balabin shodně s Ruti ve Studiu Prám. V jejich činnosti je lehko vidět cosi rituálně magického. Zpracovávají látku, která původně byla tím nejbližším, nejintimnějším pro lidské tělo a později odložená, skladovaná nebo dokonce vyhozená a výsledky jejich konání mají určitou míru figurativnosti a tělesnosti. Bylo by snadné jejich tvůrčí strategii glorifikovat coby nyní tak aktuální a nutnou recyklaci. Smysl jejich práce ale intuitivně vede k jinému pochopení. Ačkoliv tato interpretace sklouzává k nebezpečnému klišé a exotizaci, která může zmíněným umělcům být krajně nepříjemná, můžeme vnímat jejich tvůrčí proces jako blíže nedefinované biblické podobenství, které z dávno zapomenutých důvodů udržuje koloběh života. Zda je za formální spojitostí těchto umělců například vedení konkrétního pedagoga při studiu nebo jiná determinující okolnost, dosud nevyšlo najevo. Je tedy možné, že si z portfolií přihlášených do výběrových řízení jednoduše vybíráme to, co je nám podvědomě blízké a přesto svým způsobem na české scéně chybí.

 

Textilní sochy figur, šitých obrazů i prázdných oděvů jsou každá statementem sama o sobě. Jejich výrazné tvarosloví a jakásí vnitřní nervozita, hřmotnost kombinovaná s artdekovou elegancí, kontrastuje s poetičností série v podstatě deníkových kreseb, doplňujících instalaci. Ačkoliv v nich Ruti přirozeně zpracovává osobní a denní náměty a kreslí například sebe se svými dvěma kočkami, protkává tento deníkový cyklus dekorativními květinami, zvířaty a dokonce rámečky. Pastelkové záznamy, jejichž manýra jde proti jejich deníkové povaze, také propojuje barevnost omezená na teplé tóny okru, hnědé a sieny. Ruti tuto zemitou škálu nazvala českou barevností. Fasády domů v Brně a Praze, kde strávila poslední tři měsíce, se právě těmito odstíny odlišují od většinou bělostných nebo slonovinových budov v Tel Avivu. 

 

kurátorka: Šárka Koudelová