Výstava Vzpomínky na předky představuje díla Samiho Mustafy věnovaná intimitě rodinných vztahů a osobním vzpomínkám jako citovému faktoru, který se otiskuje do duše člověka. Kurátorským záměrem výstavy, realizované Tamarou Moyzes, bylo nahlédnout individuální a kolektivní paměť jako prostředek mezigeneračního přenosu kulturního dědictví. V návaznosti na to název a koncept výstavy reflektují paměť ze dvou úhlů: portrétní tapisérie důležitých členů rodiny utkaná z pomíjivého tkaniva vzpomínek ilustruje intimní a osobní dimenzi vzpomínání na milované osoby. Další vrstvou je paměť jako medium přenosu, které v mentálním a emočním smyslu zpřítomňuje tkanivo rodu a jeho pokračování.

 

Antologie pohádek a příběhů z roku 2022 nazvaná Paramisija katro papus (Pohádky mého dědečka) vznikla díky sběratelskému úsilí čtyř výzkumníků, jež materiály nahrávali v romských komunitách v Kosovu. Touto sbírkou umělec vzdává hold storytellingu jako umění, které univerzálně má dar lidi spojovat bez ohledu na původ a rozdíly, ale také jako jeho srdci blízkému žánru romské orální tradice. Skrze vyprávění s přáteli, sousedy a příbuznými Sami vyvolával a materializoval esprit svého zesnulého dědečka, jehož anekdoty, které v dětství miloval, z jeho paměti již vybledly a zanechaly po sobě jen hluboce vrytý emocionální otisk. V souladu s romským rčením, že děti jsou našim největším bohatstvím, autor k tomuto kolaborativním projektu přizval romské děti jako ilustrátory*ky. Výstava tedy prezentuje jednotlivé příběhy, ilustrace a také biografické portréty participujících dětí.

 

V podobném duchu také dokumentární film z roku 2023 Melody Memory (Paměť melodie) vykresluje hudbu jako paměťové medium, které zaznamenává, konzervuje a „přehrává“ obrazy minulých situací, vrací do starých emocí a navozuje dávno zapomenuté senzorické počitky. Ústřední protagonista dokumentu – vnuk významného romského akordeonisty, dnes také profesionální hudebník (nejsou jmenovaní) – sdílí své vnímání hudby jako brány do jiných světů a zároveň na ni nahlíží prizmatem mezigeneračního rozdílu. Zatímco v minulosti se lidé učili jeden od druhého, dnešní generace se učí zejména prostřednictvím internetu a je ochuzena jednak o sociální kontext, ale také tělesnou zkušenost učení (když například učitel polohuje prsty žáka do správného prstokladu). Dalším rozdílem ve zkušenostech a možnostech tehdejších a dnešních hudebníků*ic je současná bezprecedentní míra dostupnosti vzdělávacích pramenů: dříve se například noty kupovaly, zatímco dnes je téměř vše dostupné online. Druhá část dokumentu je věnována příteli Samiho Mustafy (nejmenován), který učí romské děti hudbě. Učí je znát a oceňovat svoje kulturní dědictví a umožňuje jim zažít radost ze společné tvorby. Hudba a společné muzicírování dětem přináší naplnění, posiluje sebevědomí a upevňuje přináležitost k romskému společenství.

 

Tematicky tato výstava navazuje na předchozí kurátorský projekt Tamary Moyzes z roku 2020 nazvaného Revive/Purano Hangos (Oživení starých hlasů), který se taktéž věnoval intimnímu vztahu s hudbou jako determinujícímu faktoru, jež odlišuje technicky zdatnou interpretaci notového zápisu gádžovským hudebníkem od výkonu romského hudebníka, který do interpretace vkládá i něco víc než profesní dovednost. Oba projekty se shodně zabývaly také politickou dimenzí kulturního dědictví: zatímco ten předchozí se zaměřoval na otázku toho, kdo má autoritu a zdroje uchovávat a předávat kulturní dědictví (v reakci na to, že romská kultura je prezentována neromskými kulturním pracovníky), současný projekt prezentuje kulturní práci romských aktérů, kteří se angažují v oblasti předávání nehmotného kulturního dědictví.