Fyzická malba Sofie Švejdové (*1990) se rozevírá mezi realitou a abstrakcí. Dotýkaná exprese vytvářená rukama mění skutečnost v emoce a zaklíná je do hutných barevných hmot, které ztrácejí konkrétní tvarosloví a doslovnost, aby se z nich staly zaujaté připomínky událostí a věcí ukotvených v prostoru, přičemž obě polohy se protínají. Jsou jedním a týmž a zároveň každá sama sebou. Sofie na jedné straně odebírá z viditelné skutečnosti, na druhé naopak zviditelňuje to, co za normálních okolností vidět není: energie, vztahy, niterné procesy. Svoje vlastní, samozřejmě, protože při malování vychází z toho, co ji obklopuje, a co se jí děje. Z takového pohledu se dá o její tvorbě uvažovat jako něčem, co přímo dotýká jejího života.

  

Páteří její malby je na počátku vnější svět, aby se dál tak trochu magicky rozvíjela v nezávislé intuitivní lince už jen podle toho, co se děje na plátně. Dostává se tak na hranice abstrakce, ale při tom neztrácí zobrazivý potenciál. Zůstavá obojím a záleží na optice diváka, jeho způsobu čtení a asociacích, které rozhodují o tom, čím je v daný okamžik víc. Naznačuje to ostatně – především s ohledem na obrazy reflektující bezprostřední domácí prostředí autorky, rozčeřené rodinným výletem do Broumova – i trochu ironický název. Velkosvětskou z angličtiny upředenou roušku odkazující na romantickou noční Neapol demaskuje česká fonetika, aby prozaicky upozornila na fakt, že většinu času, který nám tady byl vyměřen, můžeme s největší pravděpodobností „najít na poli“. Tedy v práci a každodenních starostech.

  

kurátor: Radek Wohlmuth