Obrazy fotografií Lucie Scerankové jsou střetem iluzivních a reálných výjevů. Ten se děje v rámci záznamu pracně budovaných scénografií imaginativních dějů nebo během přímé dokumentace okolí. V obou případech dochází k vytvoření motivu tušené nebo reálně přítomné stopy po autorčině fyzickém zásahu do fotografie nebo fotografovaného prostředí. Série ve své různorodosti odkazuje i k archetypům klasických žánrů fotografického řemesla, jako je krajina, portrét, zátiší. Obsah v rámci série je narušován i rozdílností zvolených technik, významná je i skladba objektů fotografií, které se liší často velikostí či adjustací. Předmětem výstavy se přesto nestává analýza média, ale jakási nová obraznost “budovaná” tříštěním jednotlivých obrazů, přičemž vyniká až poetickou snivostí