Tomáš Hrůza – Hra o stromy
Po práci je čas na jedno. Proto lesní dělník, ekologický aktivista a kůrovec každý všední večer zajdou do nádražky. Hrají karty, dívají se na televizi a usrkávají u toho desítku. Obsluhuje je výčepní, paní Jaroslava Srncová. „Host je host“, říká. I když zrovna na tyhle tři hledí dost nedůvěřivě: „Se ví, že se nedají jedno, spíš tak tři, čtyři. Chlapi si k tomu objednají nakládaný hermelín a Brouk porci smrkového bez přílohy. Posedí do zavíračky, někdy se u toho trochu chytnou. Pak zaplatí útratu a jdou domů, protože ráno musí do rachoty.“
„Copak se to v těch našich lesích děje?“, ptá se vizuální umělec Tomáš Hrůza. V jedné části své obrazové reportáže z českých hvozdů přináší jakousi hospodářskou idylu smrkových lesů. Úhledně vzrostlých, ač místy požraných, teď však především nakrájených a nachystaných k přepravě do Rakous či Číny, kde se jako drť pro MDF desky náležitě poučí o zákonitostech globální ekonomiky. Vedle toho Hrůza fotografoval rovněž sežehlé porosty Českého Švýcarska. Jako by si nemohl pomoct od fascinace ostatky po lesním požáru. Je to podobná podívaná jako vidět duchy. Jenže už nikoliv pouze duchy lesa a ohně, kteří si ti a tam vjedou do vlasů a nadělají svou černou paseku. Teď už vždy také duch lidstva, jehož čelo žhne jako plotna, na níž se čím dál víc škvíří planetární hemenex.
Hrůzovy lesy jsou místy, kde je prostor pro úžas nad podivuhodnou přírodou zúžen těžkými stroji a klimatickou změnou. Často jako by právě na tom Hrůza své fotografování stavěl. Jako by pořád chtěl svědčit o tajuplnosti lesů, vznešenosti stromů a úchvatnosti krajinných scenérií, jenže mu v tom brání traktory a tahače, hromady složeného dřeva a pyramidy osekaného chvojí. Les je totiž dnes hlavně divočinou lidských potřeb a zájmů. Tomáš Hrůza se svými specifickými uměleckými a duchovními potřebami tak nemůže nenarazit na zájmy, které do lesa vnášejí lesníci, obchodníci, průmyslníci, politici atd. Karetní partii o stromy totiž nehrají pouze ti tři z nádražky v Milevsku, ale celé zástupy hráčů, a koneckonců my všichni. Také my totiž z nějakého důvodu chceme, aby les „něčím“ byl.
Pro Tomáše Hrůzu je takový les zdrojem rozrušení, obav a smutku. Staví-li doprostřed své výstavy nepravděpodobnou, a proto snad i komicky vyznívající hospodskou situaci, jedná se o humor, který nepřináší velkou úlevu. Jeho nové fotografie jako by naopak svědčily o nemožnosti odpoutat umění od souvislostí, ve kterých vzniká. I když jsem přesvědčen, že po tom vlastně touží.
Hostem výstavy je Václav Girsa
Kurátor: Jiří Ptáček