Nemocnice pro nás běžně symbolizují pocit bezpečí – nabízejí nám veřejně dostupnou a kvalitní lékařskou péči koncentrovanou na jednom místě, různé pečující služby a jsou i centry nejaktuálnějšího výzkumu a medicínského či technologického pokroku. Ve zdravotnických zařízeních se však přirozeně ocitáme také v intimních situacích, které pro nás mohou být citlivé, nebo dokonce i ohrožující – nejen na životě a zdraví, ale i v intenzitě prožitku. Stáváme se v nich velmi zranitelnými, čelíme obavám, nejistotě, bolesti či bezmoci ze špatných zpráv. 

Mnohé z nemocničních areálů byly budovány v období modernismu minulého století. Jejich formy jsou pravoúhlé, přehledné a čisté. Reprezentují racionalitu, hygienu a pokrok. Jak se v nich ovšem cítíme, dokáží unést naši zranitelnost? Jakým způsobem podporují architektura a umění potřeby pacientů a pacientek v oblasti duševního zdraví? 

Výstavní a procházkový cyklus Ve zdraví i v nemoci se bude těchto témat dotýkat z různých perspektiv na příkladu nemocničního areálu Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích.

Rozsáhlý komplex navržený v polovině 60. let minulého století představuje celorepublikově významný příklad poválečné architektury s brutalistními rysy, do velké míry dochované v autentickém stavu a bohatě doplněné uměleckými díly 2. poloviny 20. století. Jeho monumentální sedmnáctipatrové architektonické tělo se tyčí nad městem jako připomínka ochrany i memento současně. Jeho brutalistní a technicistní fasáda v nás vyvolá obdiv i úzkost zároveň. Stroj na zdraví, jehož sílu doplňují umělecká díla – přinášejí barvy, organické tvary, škálu přívětivě působících materiálů a svými motivy zpřítomňují těla a péči.

Sám architekt Miroslav Spurný připodobnil přísně vědecky zorganizovaný a vysoce efektivní nemocniční okrsek k modernistickým továrním provozům. Ve spolupráci s lékařským týmem však záměrně kladl velký důraz také na uživatelský komfort hospitalizovaných, jenž chtěl posílit dispozičním rozvržením, barevným řešením interiérů i výtvarnou výzdobou. 

Trojice nových uměleckých děl Medarda Zemana, Lucie Rosenfeldové a Andi Schmied dočasně rozmístěných v areálu nemocnice i v jejím interiéru navazuje na dnes již zrušenou praxi povinného uplatnění výtvarného umění ve veřejných institucích z poválečného období.

Současná díla přinášejí místně specifické komentáře a zásahy vztahující se ke vztahu péče o tělesnou i duševní stránku člověka v jasně strukturovaném a systematizovaném provozu a prostředí nemocnice. Všímají si jednotlivce v léčebném procesu i neustále se měnícího živého stavebního organismu nemocnice reagujícího na aktuální požadavky medicíny. Vyzdvihují sílu sdílení a důležitost podpůrné komunity, která snímá osamělost z náročných momentů léčby. 

Díla budou v rámci veřejných akcí doplněna o odborné tematické procházky se socioložkou Barborou Vackovou, historičkou architektury Barborou Benčíkovou a psychologem Tomášem Chodúrem. S nimi bude mít veřejnost možnost diskutovat, jakou roli hraje nemocniční prostředí v léčebném procesu, jaké je naše vnímání prostoru a péče v pacientské pozici a co může přispět ke snazšímu zotavení.

25. 8. 2026, 18:00
Ve zdraví i v nemoci: Medard Zeman, Barbora Vacková
vernisáž a komentovaná procházka

místo setkání: FN Brno, Jihlavská 20, 625 00 Brno, za hlavním vstupem, před pavilonem CH

Jsem stroj s lidskou tváří
Socha čtyř vzájemně prostoupených těl, které na sebe padají, ale současně se podpírají. Soukolí, kde nejsou jasné role – pacient/ka nebo pečující? Léčebný proces i proces uzdravování může vést ke ztrátě identity za vyšším účelem, kterým je zdraví. Tělo se stane pouhou součástkou; symbolem individuality a identity člověka zůstává jeho tvář. Přestože je socha kovová a působí dojmem pevnosti a stálosti, jde o hliník, který odkazuje na materialitu hlavní budovy areálu nemocnice, ale je ze své podstaty měkký a křehký – stejně jako samotné téma uměleckého díla.

Medard Zeman je konceptuální umělec, hudebník a sochař. Ve své tvorbě přirozeně kříží sochařství, intermediální přístupy, performanci i práci s obrazem – nejčastěji proplouvá mezi existencialismem každodennosti a kritickou groteskou dnešního světa. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliéry sochařství, nových médií a malby. V současné době je doktorandem na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde se v rámci uměleckého výzkumu zabývá novými formami trhu s uměním, performativitou a metodami podpory realizace uměleckých děl ve veřejném prostoru. Prezentoval svou práci na řadě samostatných i kolektivních projektů a výstav v České republice i zahraničí.

Nemocnice jako okno do společnosti
Nemocnice situovaná na okraji města je běžnou součástí našeho života – je tu, když máme problém, ovšem její přítomnost není samozřejmostí. Jako instituce má nemocnice dlouhou historii, její současná podoba se ale formovala především od 19. století, společně s rychlým vývojem medicíny. Ale nejde pouze o medicínu, jde i o správu společnosti, zdraví populace, architekturu a urbanismus. To vše, a více, tvoří rámec toho, co dnes chápeme jako „nemocnici“. A tak, jako vznikla nemocnice, vznikl taky její „pacient“ (mužský rod je v tomto případě záměrný). Právě tato pacientská role vystihuje napětí mezi univerzalizmem a individualizmem, které je pro naši společnost typické.

Barbora Vacková je socioložka, která se dlouhodobě zabývá moderním urbanismem, teorií modernizace včetně mocenských asymetrií vlastních moderní a pozdněmoderní společnosti a jejich projevy v hmotném prostoru. Působila na Fakultě sociálních studií MU, kde i dnes vyučuje, přednášela také na fakultách architektury v Liberci a Brně. V současnosti je vedoucí katedry občanské výchovy na Pedagogické fakultě MU, kde se věnuje především výuce sociologie a jí příbuzných věd.

22. 9. 2026, 18.00
Ve zdraví i v nemoci: Lucie Rosenfeldová, Barbora Benčíková
vernisáž a komentovaná procházka

místo setkání: FN Brno, Jihlavská 20, 625 00 Brno, hlavní komunikace před pavilonem G 

Nejenom moje, nejenom tvoje
Sochy žen-matek před pavilony gynekologie a psychiatrie od Sylvy Lacinové a Vincence Makovského, které jsou nehybné a mají evokovat péči a snad i radost z mateřství, jsou zároveň svým způsobem osamělé – nemohou se setkat. Dílo vytvoří pomyslný obrazový dialog těchto dvou soch na půli cesty mezi pavilony. Jako matky-pacientky budou moci konečně sdílet – zformulování zkušenosti druhému a sounáležitost je často chybějícím článkem uzdravování. Dílo bude pracovat s průhledy skrz, spojováním vrstev vytvořeného obrazu i prostředí a nacházením vzájemného spřízněného jako součásti léčení. Vědecký přístup k tělu se projeví jako jedna z možností hledání společného jmenovatele, nikoliv však jako jediné řešení.

Lucie Rosenfeldová je umělkyně a pedagožka. Ve své tvorbě pracuje především s experimentálním dokumentárním filmem vycházejícím z umělecko-výzkumné praxe. Prostřednictvím svých filmů se vztahuje k otázkám o měnící se povaze vztahu mezi reprezentací a tělem. V současnosti se věnuje výzkumu vtělené paměti a možnostem její vědecké i umělecké reprezentace. Je držitelkou hlavní ceny přehlídky Jiné vize – PAF Olomouc (2016). Lucie Rosenfeldová vystudovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru malby Jiřího Černického, poté v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Ve spolupráci se Žil Vostalovou spoluvede ateliér Umění a technologie na UMPRUM.

Prostory péče
Jakou roli hraje péče v plánování našich měst? A kdo je při navrhování zdravotnických zařízení považován za „typického uživatele”? Areál představuje významné dílo poválečné architektury, které odráží ideál moderního zdravotnického centra založeného na centralizaci, efektivitě a odborném řízení péče. Tyto principy se promítají do jeho umístění ve městě, napojení na okolní struktury, hierarchie pohybu i do každodenní zkušenosti pacientek a pacientů, jejich doprovodu i personálu. V rámci společné procházky budeme sledovat, jak prostorové uspořádání nemocnice ovlivňuje orientaci, pohyb a běžné denní fungování. Dotkneme se témat bezbariérovosti, inkluzivnosti, pocitu bezpečí i podmínek, které podporují soukromí, důstojnost a komfort během léčby i práce.

Barbora Benčíková je historička architektury působící ve Studijním a dokumentačním centru vily Tugendhat Muzea města Brna, kde se věnuje památkové péči, edukaci a tvorbě doprovodných programů. Ve své práci se zaměřuje na způsoby, jakými lze architekturu a město interpretovat v širších společenských souvislostech a přibližovat je různým skupinám veřejnosti. Dlouhodobě se věnuje tématům citlivého plánování města, sociálního rozměru architektury a vztahu mezi prostorem a každodenní zkušeností jeho obyvatel. Je spoluautorkou publikace Brno pro všechny: citlivé plánování města (2022), která sleduje možnosti inkluzivnějšího a ohleduplnějšího rozvoje měst. 

1. 10. 2026, 18.00
Ve zdraví i v nemoci: Andi Schmied, Tomáš Chodúr
vernisáž a komentovaná procházka
místo setkání: FN Brno, Jihlavská 20, 625 00 Brno, 2. NP v pavilonu L

Nemocniční město
Nemocniční areál v Bohunicích je místem, které se neustále stavebně proměňuje. Architektonický a urbanistický vývoj zachycuje model komplexu vystavený pod schodištěm haly 2. patra hlavní budovy nemocnice, na nějž reaguje současná umělecká intervence “nemocničního města”. Dotváří jednotlivé vrstvy, které se v areálu postupně během let nastřádaly: přistávací plochy pro vrtulníky, umělecká díla na chodbách, sochy v zahradách i stále se rozrůstající infrastrukturu, která odráží rostoucí počet pacientů.

Andi Schmied je maďarská architektka a vizuální umělkyně, která se ve své tvorbě zabývá luxusním bydlením a fungováním globálního trhu s nemovitostmi. Vystudovala Bartlett School of Architecture v Londýně a následně získala doktorát na budapešťské univerzitě MOME. Její projekty jsou založené na výzkumu, terénní práci a dokumentaci a mají rozmanité formáty – od filmů a instalací přes performance až po knihy. Její kniha Private Views: A High-Rise Panorama of Manhattan mapuje uzavřený svět newyorského trhu s luxusními nemovitostmi a vzbudila značný mezinárodní ohlas.

Co když nemocnice neléčí jen medicínou, ale působí na nás už samotným prostorem?
Monumentální monoblok Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích je pro někoho fascinující technický organismus, pro jiného chladný labyrint betonu. Co se odehrává v naší psychice, když do něj vstoupíme? Proč některá místa vzbuzují klid a jiná nepojmenovatelný neklid? A může architektura ovlivňovat to, jak prožíváme nemoc, naději nebo péči? Psychologie nabízí možnost číst architekturu nejen očima, ale i emocemi, vzpomínkami a představivostí. Může umění změnit atmosféru místa, které si obvykle spojujeme s nemocí a léčbou? Přijďte se projít nemocnicí jinak – jako krajinou, která vypráví nejen o architektuře, ale také o nás samotných.

Tomáš Chodúr je klinický psycholog a psychoterapeut. Působí v Masarykově onkologickém ústavu, v ambulanci klinické psychologie a zároveň vede soukromou psychoterapeutickou praxi v Brně. V minulosti pracoval ve vězeňství i na psychiatrické klinice. Ve své práci propojuje zkušenosti z klinické praxe s výcvikem v analytické psychologii (jungovské psychoterapii), který umožňuje nahlížet instituce, architekturu, umění i každodenní prostředí jako nositele symbolických významů.

25. 10. 2026, 11.00 a 14.00
Ve zdraví i v nemoci: Klára Eliášová, Šárka Svobodová

komentovaná procházka areálem s historičkami architektury 

místo setkání: FN Brno, Jihlavská 20, 625 00 Brno, v průchodu při hlavním vstupu pavilonu L

Komentovaná procházka s kurátorkami zavede návštěvníky a návštěvnice ke všem novým dočasně umístěným uměleckým realizacím v nemocničním areálu v Bohunicích. Vysvětlí také okolnosti vzniku nemocničního celku s jeho dlouhotrvající a komplikovanou stavební historií táhnoucí se přes půl století. Během procházky budeme věnovat pozornost urbanistickému, architektonickému i výtvarnému řešení nemocnice navržené architektem Miroslavem Spurným (Stavoprojekt Brno) v polovině 60. let 20. století, podle něhož se areál v následujících dvou dekádách rozrostl o gynekologicko-porodnický pavilon, monumentální výškový blok ústřední lůžkové budovy i rozsáhlé hospodářské zázemí.

Klára Eliášová je historička architektury a kurátorka. Ve své odborné činnosti se zabývá tématem historických průmyslových měst, aktivitami firmy Baťa i architekturou 2. poloviny 20. století. Od roku 2012 je členkou spolku 4AM, se kterým se podílela na řadě přednáškových a výstavních projektů i fungování a koncepci kulturního prostoru PRAHA v Brně. Od roku 2020 působí jako editorka a odborná garantka projektu Zlínský architektonický manuál. Aktivně se snaží zprostředkovat architekturu širší veřejnosti.

Šárka Svobodová je historička architektury, kurátorka a zakládající členka 4AM, věnuje se výstavním projektům a publikuje texty zaměřené zejména na architekturu druhé poloviny 20. století. Jako pedagožka působí na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Na záchraně architektonického a uměleckého dědictví se podílí i jako aktivistka, kdy otevírá veřejnou debatu o přijímání architektury a výtvarného umění minulého politického režimu současnou společností.

Kolektiv 4AM Fórum pro architekturu a média působí od roku 2010 v Brně, spolupráci ovšem rozvíjí v celorepublikovém a mezinárodním kontextu. Je platformou, která ve svých projektech kriticky nahlíží odbornou problematiku týkající se architektury, urbanismu, soudobé audiovizuální kultury a obecně společensko-politických i kulturních jevů. Důraz je v nich kladen na mezioborovost, problematizování aktuálních společenských fenoménů a otevřenou spolupráci s autorstvem i tvůrčími kolektivy a institucemi.

kurátorky: Klára Eliášová, Šárka Svobodová

vystavující: Medard Zeman, Lucie Rosenfeldová, Andi Schmied

odborné tematické procházky: Barbora Vacková, Barbora Benčíková, Tomáš Chodúr

vizuální identita: Terezie Štindlová (Day Shift Office)