Zkazky z temného lesa

Vyspělé společnosti závislé na technologiích jako by se bály nadpřirozena. Zesměšňují ho, ostentativně zpochybňují víru v racionálně nevysvětlitelné jevy, prožitky, události. Co ale dělat v situaci, kdy “spolehlivá” věda a technika selhávají a nedokáží již utišit strach z budoucnosti? Co dělat ve stavu, kdy se ukazuje, že jsou to právě lidské vynálezy a vymoženosti, které mění život na planetě k horšímu? Možná je načase obrátit pozornost zpět k tomu typu poznání, který nestojí na přesném vědeckém výzkumu, ale i navzdory tomu dokáže nabídnout možné funkční vzorce chování ve stavu krize.

Archetypální příběhy, které se v nejrůznějších obměnách vyskytují napříč rozdílnými kulturami – mýty, bajky, pohádky – tyto všechny lidové zdroje nauky a poznání světa mají kromě potenciálu umožnit nám porozumět lépe dění okolo také tu zásadní vlastnost, že jim od raného věku intuitivně věříme. V jejich (často jen zdánlivé) přímočarosti je cosi důvěryhodného a uvěřitelného, i když se to v nich nezřídka hemží neexistujícími bytostmi. A i v případě, že je v pozdějším věku pohrdlivě odvrhneme, nebo dokonce zesměšňujeme svou dřívější naivitu, s níž jsme je přijímali jako pravdivé, neseme si jejich poselství v sobě. A v dobách krize si je potajmu připomínáme s nadějí v platnost jejich odkazu, že těžkými časy lze projít a dobrat se “šťastného konce”.

Autorky a autoři jejichž díla jsou k vidění na výstavě Zkazky z temného lesa se tajuplných příběhů nebojí. V jejich tvorbě je patrné, že fantastično a myšlenka nadpřirozených sil zasahujících do lidských osudů jsou relevantním námětem pro umění i ve světě, který se starobylým zvyklostem vybudovaným v souladu s přírodními rytmy, hraničícími s magickými rituály, vzdálil.