Ve své tvorbě Zuzana Pernicová ohledává základní obrysy lidské existence. Fragmenty v podobě drobných útržků, zlomků přítomného a minulého odkazují k mnohdy bolestnému dělení toho, co vlastně zbývá. Když už tušíme, že nelze dále rozšiřovat a usilovně slepovat to, z čeho jsou utvářeny naše životy – a začíná se krátit a dělit. Jednoduché životní úvahy o tom, co může navždy trvat a co pomíjí. Jako by vrstvení a překrývání spolu s následným protrháváním kreseb bylo možné přirovnat k základním matematickým operacím, které v naší mysli neúprosně naznačují směřování k určitému výsledku a konci. Malými i velkými věcmi ovšem stále nadějně probleskují další počátky.

 

Přestože autorku fascinují možnosti papíru jako materiálu, se kterým experimentuje a využívá jej například také k tvorbě frotáží, koláží i objektů, v centru jejího zájmu zůstává člověk. Jeho fyzická schránka i duše. Nestálý a pomíjivý charakter papíru tak evokuje křehkost a dočasnost lidského života. Příznačné je využití omezené barevnosti, v odstínech černé, hnědé a šedé však symbolicky protékají červené linie.