Dernisáž výstavy Lada Semecká — Kaligrafie zvuku III.

Projekt sklářské výtvarnice Lady Semecké Kaligrafie zvuku III., představuje v Galerii Kaple skleněné obrazy vycházejících ze záznamu nízkofrekvenčních vibrací a interaktivní akustické objekty. Dernisáž se uskuteční za přítomnosti autorky i kurátorky výstavy Romany Veselé, na vystavené exponáty zahraje sochař a hudebník Martin Janíček.

 

Výstava sklářské umělkyně ovlivněné několikaletým pobytem v Japonsku, nazvaná Kaligrafie zvuku III., je výtvarným vyústěním dlouhodobého tématu zkoumání přírodních jevů tak, jak je ze své pozice vnímá člověk. Lada Semecká svoji tvorbu hluboce prožívá, ale současně pracuje systematicky. Vlastnosti materiálu ověřuje ve vztahu k přírodním živlům a zkoumá základní působení jejich sil. Proto v jejich dílech vnímáme řád, logickou následnost a osobní blízkost a cit současně.

 

Výstava je sestavena ze dvou částí, obrazů a objektů, které nikdy nebyly představeny dohromady. Cyklus mraků, skleněných obrazů, je vytvářen vibrací skla posypaným skelnou drtí. Skleněné tabule, do kterých autorka silou i jemně tluče, aby se písek vibracemi skla zorganizoval, jsou následně stavené v peci a pověšené na zeď. Lada Semecká přiblížila obrazy takto: „Bezprostředně zaznamenávají samovolný proces nízkofrekvenčních vibrací a svou vizualitou referují o způsobu šíření vln prostorem. Mraky jako nekonečně proměnlivé formy nesou podobu vln, jejichž frekvence však nezasahuje do zvukového pole.“

 

Naproti druhá část výstavy zahrnuje akustické objekty, kterými autorka zkoumá možnosti tvaru ve vztahu k materiálu a následného vyústění ve zvukových vjemů. Nádoby – objekty – zvony, jak je autorka nazývá, pro ni představují úvahu nad vnějším a vnitřním prostorem, křehkou hranici vymezující dvě strany. Zvuková stopa se podílí na ovládnutí a zpřítomnění prostoru. K interaktivní účasti je vybízen divák – pozorovatel, který sám nechá objekt rozeznít a zaposlouchá se do vln šířících se prostorem až k jejich utichnutí. Zvony a zvukové objekty naléhavě čekají na okamžik, kdy do nich udeří návštěvník, nebo nastane situace, která je sice náhodná, ale Ladou předpřipravená. Díla jsou tak závislá na čase, konkrétním okamžiku, ale také na vnitřním rozpoložení a temperamentu diváka, nebo síly a razance očekávané náhody. Zkoumáním materiálu u těchto objektů Lada dokázala propojit formu se zvukem a obě části díla jsou tím v rovnováze.