Anna Štefanovičová, Anna Fiedlerová – Trinket Keeper

Čerstvý vzduch jako by zostřoval barvy i drobné detaily. Kvůli kytici na igelitce se mimoděčně usměju – připomíná mi dědečka a jeho roky opatrovanou nákupní tašku se strakatými květy. Moje oči zaujme brož jedné z kolemjdoucích, držící nakřivo na klopě kabátu. Vnukne mi chuť nasadit si moje nové náušnice, tak vytáhnu zrcátko…

Nábytek bez ní úplně ztratil všechno, co se mi na něm líbilo. Kresba starého dřeva, malé zásuvky v sekretáři, kde měla všechny poklady i bezcenné zapomenuté maličkosti, osahané úchyty prádelníku, to všechno zmizelo. Zůstal jen neproniknutelný matný povrch a těžké, nepraktické siluety.

Výstava Trinket Keeper spojuje materiály a barvy s opačným emočním nábojem. Jasné, čisté odstíny modernisticky redukovaných maleb Anny Štefanovičové evokují záblesky z vycházky do nedělního města. Bezchybné linie a jemně dekorativní prvky připomínají drobné vzpomínky, se kterými se může identifikovat pravděpodobně každý. Téměř všichni jsme někdy dostali levnou cetku, ale máme ji dosud pečlivě schovanou, protože je upomínkou na emoce, které nechceme zapomenout. Téměř všichni jsme si z dovolené přivezli kýčovitý miniaturní odlitek nejznámější památky ve městě, ale ta bezstarostnost a uvolnění, se kterými jsme za ni bez zbytečného odsouzení dali pár centů, je suvenýrem hodným místa na poličce nebo alespoň v šuplíku.

Oproti této bezstarostnosti jsou objekty Anny Fiedlerové obtěžkány kontextem samotného materiálu – neutrálně hnědý krabicový karton je něco, co už ztratilo svůj účel a existuje už vlastně za hranicí vlastní pomíjivosti. Anna z něj však s velkou péčí vyrobila starožitně působící kousky nábytku. Její práce zviditelňuje, co dokáže zdánlivě marná starostlivost. Drobné úkony i letmá gesta, která se mohou zdát malicherná, ale z hlediska pomíjivosti života jsou nedocenitelným pokladem. Kromě kartonového nábytku Anna vystavuje soubor jednoduchých, skoro pohádkových kreseb. Ty vypráví o zahradníkovi, který pečuje o zahradu a túje v ní. Nebo ony o něj?

Zřejmě právě díky tomuto formálnímu rozporu působí společný prostor výstavy útulně jako jednoduše zařízený byt, ve kterém je však spousta zásuvek a skříněk na uložení vzpomínek, jejichž hodnota není v cenných materiálech, ale v jejich subjektivně vnímané symbolice. Obě autorky se zamýšlí nad skutečným významem předmětů diskutabilního účelu i estetických kvalit a nedoceněnou důležitostí každodenních činností. Ačkoliv se jedno i druhé může zdát snadno nahraditelné a prchavé, jejich podstatou je to, co nás dělá lidmi – sentiment nad sebou samým a starostlivost o sebe i své okolí. Abychom si na ledničku barevně zdobeným magnetem připevnili darovanou kresbu, potřebujeme obojí.