Annemari Vardanyan – In search of freedom
Annemari Vardanyan, čerstvá absolventka pražské Akademie výtvarných umění, se prostřednictvím tvorby vyrovnává se svým arménským původem. Za vyjadřovací médium si zvolila kresbu, k níž měla blízko již jako studentka střední Výtvarné školy Václava Hollara v Praze. Jsou to právě vlastnosti kresby, její přesnost, paralelní schopnost vnějšího popisu předmětného světa i evokace proměnlivých stavů vnitřního psychického rozpoložení, které se jí staly východiskem k obrazu. Ten inscenuje zpravidla jako rafinovaně propracovanou figurální scénu zasazenou do interiéru. Její obrazy zalidňují členové rodiny a přátelé. Častý je výskyt autoportrétu zdůrazňující přítomnosti autorky uvnitř situace.
Právě motiv konkrétní situace jako mnohoznačné dějové konstelace, kterou autorka před divákem rozehrává a do které zaplétá jak divákův zrak, tak jeho vědomí, je základní výrazovou strategií její práce. Podprahově, prostřednictvím citlivě volených lidských gest a věcných atributů, sděluje na svém vlastním příkladu osud běženců a emigrantů spojený s opuštěním vlasti, s kulturním vykořeněním a s nutností žít v odlišném civilizačním prostředí (zde střední Evropy), které je přes všechny snahy pociťováno jako jakési provizorium, v němž tiká, jako ve spáncích, zneklidňující dočasnost a v němž neustále přetrvávají obavy o geopolitický vývoj a nestabilitu ve své vzdálené rodné zemi. Tento vizuálně evokovaný pocit hlubinné melancholie jako každodenní součásti životní reality Arménky žijící v ČR otevírá pro figurální obraz v rámci české umělecké scény silné téma kulturní a lidské identity spojené s otázkami migrace, emigrace, jejich lokálních i globálních předpokladů, příčin a důsledků.
Zásadní roli v popisně narativních obrazech Annemari Vardanyan hraje vztah figury a místa. Akcent na bytový interiér, na způsob jeho improvizovaného zařízení, na přesnou autenticitu výplňových prvků (okna, dveře) a na materialitu jeho povrchů (parkety, dlaždice, tapety) v sobě skrývá princip „odcizení“. Úzkostně zpracované, naturalisticky prokreslené detaily v důsledku odcizují. Prostory nejsou zabydlené. Všude jakoby se vznášela pociťovaná „dočasnost“, odkaz na jakýsi „tranzitní“, otevřený, nedokončený čas, který je plný neklidu a vnitřního očekávání, jak bude započatý příběh pokračovat. Co se skrývá za horizontem dalších dní? Postavy, ať tu dělají cokoliv, jako by byly uvězněné v mezičase a vtahovány mezi-pamětí do minulosti rozehraných dějů, jejichž následkem se zcela neočekávaně ocitli právě zde.
Co je však ono „zde“? Je to především neustále se transformující situace rozkročená mezi banalitu všedního dne, v němž je nutné prakticky existovat a mezi povědomí o své vlastní kulturní identitě, která v novém prostředí naráží na jiné vzorce chování a jednání spojené s rysy západního konzumního způsobu života. Magicky působící figurální scény vykazují rysy podivné únavy, která se pere s vitalitou mládí. Jako by bylo nutné za těchto podmínek dospívat rychleji, neboť tu nejde o nic méně závažného, nežli o život a o jeho obhajobu mimo své přirozené prostředí. Autorka ukrývá do obrazů odkazy na atributy arménské kultury (symboly, znaky, písmo, ornamenty). Zpřítomňuje je na způsob jinotajných průniků do podvědomí, v němž se ohlašují jako neustále se vracející sen, jako dráždivý snový efekt. Jako něco, od čeho se nelze odpoutat, neboť ono „něco“ tvoří podstatu všech významů a veškerého smyslu.
V základu tvorby mladé autorky je víra. Víra ve spravedlnost a v naději, že chod věcí je naplňován tak, jak je to nutné, aby dějící se krize a nespravedlnosti byly překonány. Místy je však tato víra nahlédnuta i z druhé, korigující, skeptické strany, jako stín osobní zkušenosti, který kalí průzračnost symbolů i čistotu pojmů a rozechvívá pevnou půdu pod nohama. Ale to jsou jen okamžiky, kterými je nutné projít, aby se, jak kdysi napsal Thomas Mann, vědomí zaokrouhlilo ve své plnosti a celosti a mohlo tak nahlédnout podstatu toho, co nazýváme svoboda.
kurátor: Petr Vaňous
Výstava vznikla ve spolupráci s AVU a nadací Nadání J. a Z. Hlávkových.
