Ahoj Lukáši, otevírám dialog nad výstavou Attire de Courage

Já bych s tebou ráda začala rozpravu o tvém smýšlení nad módou, napadl mě formát našeho dialogu jako divadelní hry, která se odehrává několik let a její záznam se vyvíjí třeba až do absurdního divadla. Pamatuješ si, když jsme během pandemie seděli na lavičce a začali se bavit, jak se móda a styl mění? Ten rozhovor z 24. 2. 2021 jsem náhodou nahrávala a tady je něco z něho:

  

Mluvil si o novodobé survivalistické pragmatice, ve které nám všem půjde o přežití. Já se ptala, jak nám v tomhle může pomoct oblečení? A ty si odpověděl: “No, tím, že si vytvoříš nějaký pocit bezpečí. Jako obecné gesto, které vidíme v trendu pořizování si např. SUV, které vycházejí z designu armádních jeepů tím, jaké mají zdvižené podvozky a nárazníky, ta auta svou stavbou říkají něco jiné, než jak jsou používány. Takové sociální tanky…

RD: Myslíš, že tenhle pocit bezpečí člověk může mít, i když si koupí kabát od Balenciagy? 

LL: Ano, protože z gearu se stal typ módního fetiše. Lidi začali nosit bundy North Face, Rains a spol., což je součást té sekuritizace a nového ideálu individuality, která dává větší důraz na tělesnost – tělesnou zdatnost.

Jde o zabezpečení jednotlivce, už ani ne ekonomicky, ale tím, že jsme neustále ve stavu jakési pohotovosti…

  

18. 5. 2024

Ahoj Romano,

děkuji moc za započetí dialogu!

Přemýšlet o módě pro mně znamená dnes v první řadě přemýšlet nad klimatickou adaptací – móda (a oblečení obecně, včetně “wearables” jako chytré hodinky, brýle, kompasy…) je pro mně primární vrstvou, která odděluje tělo od prostředí. V jistém smyslu je tak móda otázka neustálého vyjednávání mezi vnějškem a vnitřkem – jde o nástroj regulace materiálů, energie a informací, které tečou přes organismus. Filozofie módy se dlouho věnovala primárně symbolické stránce módy: například pro Barthese je móda hlavně semiotickým polem. Pro mně je důležitá širší metabolická perspektiva, ve které oblečení představuje skořápku zranitelného těla. Proto mi přijde název výstavy “Attire de Courage” tak trefný – vyjadřuje právě onu “imunizační” funkci módy, jakožto prostřednice mezi planetárním exteriérem a biologickým interiérem. Tím nechci vyloučit symbolickou rovinu módy z debaty, jenom ji kontextualizovat v obecnějším rámci. Když se třeba podíváš na novou kolekci od Balenciagy, ta je pro mně dokonalým triumfem symbolična, a v tom spatřuji její selhání – je to móda vykuchaná vizuální logikou sociálních sítí.

Pozdravy ze Šanghaje,

Lukáš

  

RD: Děkuju za moc hezkou reakci. Kam myslíš, že tohle bude celkově směřovat? Myslím v intencích proměn skořápek, těl a módního průmyslu obecně?

LL: Jeden z trendů je už poměrně zřejmý – normalizace “techwear”. Co začalo průnikem některých outdoorových značek do světa vysoké módy dnes pokračuje v podobě “outdoorizace” estetiky oblečení. Nebo takový Lululemon – je to sice relativně stará značka, ale po pravdě nejlepší košili, co jsem kdy koupil mám od nich, protože vydrží relativně suchá i ve vedrech šanghajského léta. Další trendy jsou však už míň zřejmé. Co třeba takový hlubší průnik oblečení a biologie? Budeme jednou nosit synteticky vypěstované živé oblečení? A jak bude architektura měst ovlivňovat, co si oblékáme? Stejně jako urban outdoor lze vnímat jako adaptaci na měnící se městské podnebí, v budoucnu budeme muset více přemýšlet nad tím, jak se třeba chránit proti horku a UV záření v přehřátých betonových džunglích. V Šanghaji jsem objevil také další problém, a to aerodynamiku ulic – v nové zástavbě plné vysokých osamělých mrakodrapů je tak větrno, že musím nosit windstopper bundy i v téměř 30°C.

  

LL: Jaké trendy vidíš ty, Romano? Moc mě zajímá tvůj pohled – já jsem jenom teoretik, ale ty módu děláš a žiješ ní.

RD: Já to vnímám více emocionálně, protože móda a sebevyjádření skrze ni je pro mě jako celoživotní vztah s jistou magií, která se při tom pro mě děje. Od nalezení, výběru látky, ušití něčeho, co je nejdřív pocit nebo jen poznámka nebo fotka a z toho vznikne hmatatelný kus oblečení. Já mám vlastně nejradši, když vznikají náhody toho, co budu nosit a třeba i do momentu rozpadu té konkrétní věci. Jsem v tomhle ladaněná stejně jako Vivienne Westwood, která tvrdila, že bez vlastní kreativity a vzdělání neexistuje ani vlastní styl. A to je něco, co postrádám a je to čím dál viditelnější na ulicích a někdy se tomu směju, od mladých lidí po starší generace lidé vypadají, jako by je vyrobila stejná firma, stejný střih kalhot, stejné účesy, stejné bundy, stejné nehty…

K zamyšlení se nad trendy bych možná celý koncept trendu zrušila. Odmala jsem to vnímala jako uměle vyrobené vodítko a já nechci být ničím vázaná. Nahota je pro mě taky kostým a při vnímání toho, co se v současnosti děje ve společnosti, oceňuju, co se dělo v 80s, 90s a 2000s. Móda, aby pro mě fungovala, potřebuje v sobě život a skutečnou sexualitu – erotic self – žádnými trendy nemůže zakrýt, že jsme živočichové s pudy a potřebami, které společnost potlačuje. Chtěla bych svět, kde by každý opravdu byl a nosil na sobě to, jaký uvnitř je – jak si sám napsal dialog mezi vnější a vnitřní identitou. Pak bychom na ulicích možná potkávali nahé nebo jako piráty, woolisty, víly, leopardí vzory nebo BDSM oblečené lidi a pro všechny by to bylo v pořádku, protože by jsme se respektovali navzájem.

  

RD: Jak se k tomu vztahuješ ty? Je to utopie co, ale jsem z reality smutná a unavená, tak odcházím do vlastních světů – vlastní survivalistická metoda… :)

LL: Rozumím ti a úplně souhlasím, že pojem trendu by bylo lepší nechat stranou – vytváří totiž neviditelnou hierarchii mezi těma, co trendu rozumí, a těma, co mu nerozumí. A navíc se každý úspěšný trend časem rozleje do masové produkce a stane se normalizovanou součástí běžného oblékání (tady v Číně to můžu sledovat v akcelerované podobě).

Zároveň mluvíš o stylu a styl je pro mě něčím více, než jen otázkou individuality. Styl je vyjádřením vztahu, laděním se na parametry prostředí, a to jak v materiální, tak v symbolické rovině. Proto mi připadá, že naše ideály se zde trochu liší – pro tebe je ideálem totální transparence Já skrze to, co si někdo obléká. Pro mně jde spíše o to, jak rozumět oblékání jako linii vyjednávání. To, kým jsme, pak tvoříme přes skořápky, do kterých se zabalujeme; to, co nazýváme “Já”, je zavinutím vnějšku. Pamatuji jsi, když jsem několik let zpátky v Praze poprvé vyšel na ulici v umělém kožichu – byl jsem na jedné straně šťastný, že můžu být sám sebou, protože jsem si něco takové vždy chtěl zkusit obléknout mezi lidi, ale na druhé straně v tom bylo taky jisté překvapení ze sebe sama: v aktu oblékání jsem poznával novou nuanci toho, kdo můžu být.

  

© Lukáš Likavčan © Romana Drdova

   

vystavující: Liao Jiaming, Romana Drdová, Neuronprolapse, Tadeáš Podracký, Nerdyalan, Tomáš Roubal

performance: Pohár Trpělivosti

kurátor*ka: Romana Drdová, Richard Bakeš

text: Lukáš Likavčan