Vizuální umělkyně Birgitt Fischer je na české umělecké scéně výrazně operujícím solitérem. Narodila se ve spolkové republice Badensko-Württembersko. Po období své první životní praxe, kdy se živila jako technické kreslířka, odešla do Prahy, kde vystudovala kriticky a experimentálně zaměřený ateliér intermédií Milana Knížáka. Po studiích se rozhodla v Praze zůstat. Patří tedy mezi ten typ současných umělců, kteří ve svém životě a díle sdružují více evropských regionů a kulturní zdroje využívané ke své práci proměňují v nový vizuální jazyk, který svou univerzalitou překračuje vlastní jazykovou oblast umělcova pobytu. 

 

O malířském jazyce Birgitt Fischer by se dalo hovořit jako o postmediálním esperantu, který zohledňuje jak osobní sféru autorčina života, tak nástroje společenské komprimace, které sjednocují a redukují životní prostor (včetně jeho komunikovatelnosti) do určitých zavedených schémat a modelů. A jsou to právě tyto „reduktivní stavy“, které vstupují do obrazů Birgitt Fischer jako zakládající výrazový prostředek, prostřednictvím kterého jsou vyjadřovány osobní vztahy a postřehy obecným přepisem skrze tzv. mřížku. Ta, jako určitá nastavená společenská „konvence vidění“ propouští do lidského vědomí pouze část toho, co může být sděleno, ostatní je zachyceno a odstraněno jako nadbytečné či dokonce nebezpečné.  

 

Birgitt Fischer prověřuje tyto „komunikační modely“ v rámci tematizace různých společenských jevů, mezi které patří například oblast módy. Autorka pracuje s motivy lidského maskování, mimikry, s šifrováním a kódováním. Na ploše obrazu dává prostor pro skrytosti i neskrytosti vytčených problémů. Obsahová ambivalence jejích děl je podpořena svébytnou ironií a humorem, který rozpouští přítomnost rozporuplných pocitů bezvýchodnosti a rezignace. Fischer je neúnavnou podporovatelkou a obránkyní aktivního a vitálního přístupu ke světu, který ji jako vášnivou pozorovatelku fascinuje a neustále znovu překvapuje. Aby vytěžila ze svého pozorování dostatečně koncentrovaný materiál, udržuje si od věcí a prostředí odstup. Ten se projevuje také v jejím cool-tvarosloví. Působí univerzálně a odosobněně, ačkoliv tu není nic, co by se netýkalo běžných životních zkušeností jedince žijícího ve střední Evropě. 

 

Nepřekvapí tedy, že název autorčiny vyšehradské výstavy WLCM je šifrou turistického oslovení: welcome. Kde, kdo, koho a proč vítá? To už si musí každý divák rozklíčovat sám. Projekt zahrnuje obrazy z různých souborů, které se tu prolínají, aby vytvořily rozporuplnou atmosféru panující ve společnosti v době těsně post-covidové, v které stále přetrvávají pochybnosti o konci pandemie a o tom, jak to všechno skutečně vlastně bylo. A bude…

 

Kurátor: Petr Vaňous

 

 

O mé práci

 

Všechny mé obrazy vychází z pevného schématu. Realizace myšlenky pod přísným pohledem rastru mě fascinuje. Možná je to způsobeno mými profesionálními zkušenostmi s technickým kreslením, možná počítačovou grafikou 80. a 90. let nebo myšlenkou konstrukce světa ve velké mřížce, jak ji realizoval například Philip K. Dick ve své knize Vykolejený čas (Time out of joint).

 

Podobně jako velikost vybraného plátna omezuje obraz, který má být malován, tak také mřížka sevře to, co má být zobrazeno, do svého korzetu. Při hledání optimálního tvaru je to přítel i nepřítel. Samozřejmě si občas dovolím porušit řád mřížky, ale to se nikdy neděje lehkovážně. Její rytmus, okamžiky vizuální iritace, klid obrazů, barevnost ploch či jasně definované tvary – to vše jsou opakující se prvky, které vystihuje syntetický výraz „geometrická figurace“, používaný k popisu mé práce.

 

Moje alter ego v mřížce je avatar, kterého si může kdokoli vypůjčit. Je to nabídka přijmout jiný úhel pohledu. Domnělý autoportrét jako auto-fikce, která chce něco ukázat i neukázat zároveň. 

 

Jedním z mých velkých vzorů v umění je Maria Lassnig, která na mě zapůsobila lehkostí a humorem ve svých obrazech a přesvědčila mě, že důležitá témata lze zobrazit bez patosu a dramatu. Bauhaus a De Stijl jsou průkopníky v jasnosti formy a v transformaci 3D reality do dvojrozměrného 2D.

 

Obsahově se velmi konkrétně vztahuji ke svému okolí. Například v cyklu věnovaném mému domovském regionu v Německu, se obrazové řady váží ke svazkům poezie Inger Christensen. Jinde se mi opakovaně vrací zkoumání módy a figurace v mřížce, stejně jako práce s textem a slovními výroky. 

 

V současné době se zaměřuji na různé aspekty pandemie, která nás všechny nutí přijmout jakýsi rastr z poslušnosti, strachu, anebo vyvolává opačné reakce: s plným vědomím mřížku ignorovat. Takže pracuji podobně jako reportér – pouze beze slov.

 

Birgitt Fischer