Český papež! Je to chyba, nebo vtip? Lapsus! Iracionální nedorozumění plynoucí z kombinace hlavy katolické církve a nejateističtějšího národa Evropy. Klasická absurdita, která prosakuje středoevropskou zem, podaná se strnule vážnou tváří. Na kolena! Padnout na zem a zpívat litanie! Ó, národe český, zde na tvůj husitsko-ateistický trůn usedá patriarcha nejvyšší, kterého ti vyvolili bratři Slované!

Tématu víry, pobožnosti a s nimi spojeného spiritualismu a okultismu se ve svých dílech zhostila pětice mladých polských umělců Ewa Axelrad, Ada Kaczmarczyk, Bartosz Kokosiński, Mateusz Okoński a Jakub Woynarowski. Na sacrum se dívají s podezřením. Distancují se od pokrytectví typického pro mnohomluvnost duchovních, ale ani se nepřiklánějí k průměrné levicové kritice. Skutečnost, že se v jejich pracích objevuje téma náboženství, lze vysvětlovat různě: od reakcí na polské sepětí s katolicismem přes tradici mecenášství, kterou církev pěstovala, až po atraktivitu spirituálních motivů v současném umění, na kterou ve své Vztahové estetice upozorňuje také Nicolas Bourriaud. Odhalování významů je v tomto případě na divákovi. Co tedy Češi udělají s českým papežem? Třeba ho navzdory všem maximám prohlásí za proroka?

Kuba Woynarowski a Mateusz Okoński se rozhodli věnovat slovanským sousedům proroctví. S plnou vážností, polskou humpoláckou srdečností a ve vznešeném tónu vkládá dvojice umělců do rukou českého národa tento pamětihodný dar. Abychom pochopili jeho váhu, musíme poznat tajemství formy tak významné jako je v náboženství proroctví. Slib lepších zítřků, poselství nového světa. Dvojice umělců riskuje zesměšnění, ale zároveň s plnou hrdostí dává to nejlepší, co má. Umění s poselstvím. Náboženský ornament. V jejich gestu je nejzajímavější moment rozpačitosti, který následuje. Okamžik, kdy člověk neví, jak se má chovat. Tento příběh začíná konsternací a konsternací nejspíš také skončí.
Woynarowského diagramy jsou pomůckou k rozřešení záhady náboženství. Jsou to vizuálně rafinované pokusy o uspořádání idejí. Za minimalistickou stylistikou umělce se skrývá zklamání. Není to však jen nekonstruktivní ohrnování nosu nad současnou estetikou a vizuální kulturou; je to návrh, který představuje rafinovanou alternativu. Woynarowski s badatelskou houževnatostí proniká do míst, kde se střetává svět náboženství a okultismu. Vydává se cestami konspiračních teorií, sleduje zednářské linie, zachycuje nové kontexty a struktury, aby nakonec lakonicky rozepsal celý ten chaos do jednoduché formy diagramu.

Ada Kaczmarczyk své umění postavila na vlastní religiozitě. Ve svých dílech dokumentuje a tvůrčím způsobem rozvíjí duševní stavy – od temného období naplněného ponurostí a fascinací okultismem přes momenty ezoterického zápalu až po poklidné mariánské chvalozpěvy. Zvláště zajímavé je to, že zdánlivě banální forma ukrývá perspektivu plnou teoretického uvědomění a empirické svědomitosti. Umělkyně imponuje svým vnitřním individualismem. Fascinujícím způsobem spojuje naivní víru s ironickým odstupem.

Mateusz Okoński klade na oltář dějin oběť v podobě bílého mramorového prasete. Toto prase je zároveň gestem očištění, ale i prázdnou formou, v níž se mísí dějové linie a příběhy. Nečisté zvíře a čistý mramor. Běloba jakoby připravená k zašpinění, umazání. Okoński se velice pronikavým způsobem vyrovnává s náboženskou tradicí. Jako Polák, katolík a gay bez laciné profanace zpochybňuje stávající kontexty a provokuje nové významy. Spojuje judaisticko-křesťanskou symboliku v jeden celek a náboženství elegantně sumarizuje bez ohledu na odlišnosti bohů a vyznání.
Monumentální obrazy Bartosze Kokosińského vystupují ze stěny a z rámů. Působí dojmem, jako by klesaly pod materiální tíhou zobrazovaných forem. A navíc v často svinutých, padajících či vypouklých plátnech defiluje řada předmětů, relikvií a zvířat. Kokosiński si jemně utahuje z akademického malířství a klade je na pomezí se sochařstvím. Tím se přidává k symbolické postmoderní diskusi o konci reprezentace.

Ewa Axelrad nechává diváky bloudit v chaosu domněnek. Monumentální socha nazvaná Je to bezpečné?, která představuje odlomený zub, je stejně minimalistická jako znepokojivá. Axelrad staví na piedestal a pozvedá do patricijských výšin předmět malý a nenápadný. Spojuje krásu zlatého telete s neodvratnou pomíjivostí. A konečně dělá fetiš z objektu, který by mohl sloužit maximálně jako symbol vanitas. V prostoru výstavy však působí především jako svého druhu současná, světská relikvie. Předmět podivného kultu veřejně vystavený v galerii – svatyni umění, která je místem tiché kontemplace.

Mariusz Szczygieł ve své knize Udělej si ráj předkládá vtipný popis toho, co průměrný Polák pociťuje vůči průměrnému Čechovi. Tento pocit přirovnal k objektu touhy, jakým je pro drag queen žena. To je pravda. Když se z polské perspektivy díváme na českou kulturu, vynořuje se před námi fascinace cizí tradicí, okázalým liberalismem a svobodným individualismem. Jak to vypadá z hlediska sousedů na opačné straně hranice? Mohli bychom riskovat poněkud jízlivé přirovnání k návštěvě staré tetičky, která se snaží naservírovat nezbedným neteřím a synovcům svůj konzervativní postoj. Propašovat pod pláštíkem vlídnosti trochu hodnot a pravd týkajících se dějin, náboženství, symbolů a idejí, které tvoří jádro polských tradic a kultury. Analogie a rozdílnosti mezi Poláky a Čechy mají potenciál být nekonečným zdrojem porovnání a kombinací vedoucích k zajímavým závěrům. Výstava, jejímž hlavním tématem je náboženství, provokuje k úvahám nejen o umění, ale především k reflexím nad současným duševním stavem obou národů.

Ve spolupráci s Małopolski Ogród Sztuki (MOS), s laskavou podporou Polského institutu v Praze.