František Skála je ve své košaté tvorbě známý svými objekty a instalacemi jako mistr druhého života věcí a hledač spirituálních vlastností materiálů. V jeho práci je na začátku vždy úžas nad nově objevenou kvalitou hmoty, která většinou nepatří do standardního rejstříku uměleckých výrazových prostředků. Ať už se jedná přímo o nalezené předměty s vlastní historií nebo technické materiály, které si svojí novou rolí samy diktují způsob zpracování a témata nejlépe prezentující jejich doposud skrytý smysl.

  

Je tedy zcela logické, že když po téměř čtyřiceti letech začal opět malovat obrazy, musela ho cesta po delším období malování olejem a akrylem zavést ke kvalitě barvy jako materiálu, jehož původ zná, získává vlastním přičiněním a je opět fascinován jeho krásou, tolik se lišící od barvy průmyslově vyráběné. Počátek této vášně popisuje takto: „Někdy v sedmdesátých letech jsem si v mokřinatých lukách u vesnice Ruda nabral v loužích s opalizujícím povlakem rezavé železité bahýnko a udělal s ním pár zkoušek. Utřené s lněným olejem dalo krásnou sytě rezatou barvu. V roce 2018 mi kamarád přinesl trochu stejného vysušeného bahna z lesního pramene v západních Čechách. Mikroskopický rozbor ukázal, že se ve skutečnosti jedná o železité nanoschránky mikroorganismů. Takto získaná rezavá barva má širokou tónovou stupnici. Od lehounce béžové až po téměř černou.”

  

Vznikl cyklus fantastických apokalyptických krajin hnědých odstínů, kde má hlavní slovo estetika katastrofických dějů. Pukající zemské kůry hroutících se masivů hmoty, tvarosloví sopečných výbuchů a oblaků prachu, výšlehů ohně prořezávajících horizontální mlhu, větrných sloupů a dalších vzrušujících úkazů, které přes svou děsivost konce vždy člověka přitahovaly. Skála, který tvoří v cyklech, tak navazuje zejména na svou grafickou tvorbu (cyklus Obři), kde je síla přírody v duchu romantických tradic personifikována do nadpřirozených bytostí a paranormálních jevů. Často ho však nekonečné možnosti malby v rámci absolutní svobody zavedou na neprobádaná tematická i formální území na hranice gestického projevu nebo poetické abstrakce.

  

V roce 2019 se svou ženou a dvěma přáteli procestoval Austrálii napříč z jihu na sever a zpět. To, co ho kromě fantastických zážitků přírodních krás přitahovalo, byla kultura původních obyvatel a jejich malby božstev a zvířat pod skalními převisy. Výtvarné projevy dávných obyvatel planety jsou si, jakousi jednotou spojení se zemí a přírodou, často velice podobné. V místě, kam si Aboriginci chodili stovky kilometrů pro to nejvzácnější, co potřebovali ke svým rituálům – barevné hlinky, si nasbíral pár vzorků barevné škály od žluté k červenému okru.

  

Po vytvoření prvních obrazů důsledně těmito pigmenty, mnohdy na podkladě révové černě, kde hlinka v tenké vrstvě v sousedství jiné zazáří jednou do zelena, jindy do fialova, se začal věnovat jejich hledání a sběru i v české a slovenské krajině. Jeho přirozená sběračská vášeň se transformovala do této nové podoby. Kdysi důvod své práce charakterizoval jako totožný s pravěkým lovcem: „Přeji si dobrý lov.“ Dobrodružství podobné dětským zážitkům, radost z nálezů a jejich využití je nedílnou součástí procesu tvorby, stejně jako úžas, kdy se v ateliéru ze vzorku hlíny teprve utřením vyjeví barevný odstín.

 

Nejedná se však o konceptuální mapování krajiny; barvy takto získané, jejichž škála se stále rozšiřuje, slouží jako prostředek, tedy jako jakékoli barvy k malování. S tím rozdílem, že jejich sametový lom světla a tlumená barevná stupnice vybízejí k tématům, která jsou logicky spojena s tématy původních obyvatel a se zemí a krajinou. Jsou to jakési mapy krajiny, zemní a zvířecí božstva, organické makro i mikrotvarosloví utváření světa, mnohdy přecházející do struktur a dekoru tkanin. Jde mu jako vždy o krásu a o zkoumání příčin jejího vzniku, hledání dokonalého tvaru ve spojení s imaginací. Nikdy o žhavá aktuální společenská témata, která se prismatem všech archaických kultur jeví až dojemně směšná.

  

kurátorka: Šárka Fitlenská