Pohled do výstavy Jan Pištěk – Vzájemná přitažlivost / Mutual Attraction

S malířstvím je někdy potíž. Zdá se, že už bylo namalováno téměř všechno. Přesto, paradoxně, možná právě i proto, stále intenzivně malířství generuje obrazy a malíře. To samé se ale v jiné míře týká i jednotlivých malířů. Týká se to konec konců i Jana Pištěka. Po polovině 80. let 20. století vstoupil se svou malířskou strategií na českou scénu, tedy v době, kdy postmoderní malířství zklidnilo svou divokost a objevilo kouzlo a sílu znaků, fragmentů, zkratky, vyprázdnění a vyprávění. Mladý malíř tehdy inklinoval k omezení výrazových prostředků a napínavému pohybu na hraně mezi abstrakcí, znakem a redukcí skutečnosti. Obrazy často v sobě nesly pocit krajiny a znakovost krajiny, kdy se „znakovost krajiny rozpouští v krajinu jako takovou“, jak jsem uvedl v knize o autorovi z roku 2008. Proměnlivost témat a jejich zpracování dávalo tušit, že Jan Pištěk bude trvale hledat možnosti svého rukopisu. Barva pak měla tendenci k omezené škále, ale neztrácela svou zřejmou jasnost a sytost. Obrazy z poslední Pištěkovy série poskytují stálé tušení čehosi, co může být makrosvětem i mikrosvětem, tedy i redukcí redukce krajiny. V podstatě je jedno, že jsou čistě abstraktní, vždyť vznikají jistým kontaktem s konkrétním prostředím, s konkrétním dotekem, tedy s tím, co malíře obklopuje, s čím pracuje. Jeho rukopis už nějakou dobu není taktilní, Pištěkova malířská taktika zkouší náhodu, gravitace, otisky a barvy, kterým věří tak, jako malbě, ať už za ní vidíme cokoliv.
 
(Martin Dostál)
 
Jan Pištěk se narodil 10. srpna 1961 v Praze. V letech 1981–1986 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se v roce 1990 stal odborným asistentem v ateliéru malby profesora Bedřicha Dlouhého. V roce 1995 ukončil svou pedagogickou činnost, aby se mohl plně věnovat vlastním projektům, výstavním aktivitám, filmu a divadlu. Za téměř 30 let práce prošel několika tvůrčími etapami. V 80. letech 20. století maloval monumentální abstrahované symboly a archetypální tvary-znaky, například pravěké dolmeny zastřené sofistikovaným polem jemné šrafury.
 
Na začátku 90. let 20. století se zabýval konstruovanými geometrickými formami, inspirovanými mechanismem hodinového stroje a vegetativním řádem přírody. V polovině 90. let se stal přelomem rozsáhlý cyklus Japonské zahrady, v němž definitivně vítězí krajina jako zásadní východisko pohledu na svět, odkazující k východoasijské estetice. Koncem 90. let experimentoval s malovanou kresbou figurálních kompozic kritizující šálivý svět reklam. Přes další vývojové fáze obrazových projektů v prvním desetiletí nového milénia, zachycujících podobu vlastních snů a virtuálních světů v nekonečném vesmírném prostoru, se vrací ke krajině. Ve velkoformátových obrazech se zabývá základní otázkou dění na této planetě. Svými díly je zastoupen v Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, ve sbírce Behémót, sbírce města Mikulov a soukromých sbírkách v ČR i zahraničí.
 
Kurátoři výstavy: Karel Babíček, Martin Dostál