Jaroslav Koléšek se od počátku své souvislé tvorby datovaného do poloviny 90. let řadí k předním sochařům domácí scény. Částečně vychází ze syntézy přístupů jeho vedoucích pedagogů (Stanislav Hanzík, Marius Kotrba), ale také z potřeby mimořádné řemeslně-technické úrovně zpracovaných témat. Koléšek je fascinován industriálním světem. Technikou, která je často vojenské povahy. Nejde však o plochý obdiv komplexního stroje, nebo naopak pouze jeho tvaru. Je trvale fascinován samotnou ambivalencí těchto projevů lidské tvořivosti. Dokáže tyto stroje zcela přirozeně ironizovat, zbavovat je primárních funkcí, vystavovat je působení času a v konečném důsledku relativizovat samotnou filozofickou podstatu jejich vzniku.