Jenny Åkerlund strávila v rezidenčním ateliéru Studia PRÁM dva měsíce, výstava s názvem Ocular Studies je výstupem její rezidence.

 

Když se v 5. st. př. n. l. Zeuxis a Parrhasius přeli, kdo z nich je lepší malíř, byla jejich měřítkem dovednost oklamat lidské, nebo jakékoliv jiné oko. Gaius Plinius Secundus (?–79, zemřel při erupci Vesuvu, která pohřbila Pompeje) ve svém enyklopedickém díle Naturalis historia zaznamenal jejich soutěživost v příběhu, který se o nich vyprávěl: Zeuxis namaloval hroznové víno tak věrně, že do zátiší naráželi ptáci při snaze jej sezobnout. Parrhasius poté svého soka vyzval, ať se tedy podívá na jeho obraz za závěsem. Zeuxis se o to pokusil, závěs byl však realistickou freskou na zdi. Snaha o co nejdokonalejší prostorovou iluzi nebo hříčku provází dvojrozměrně zobrazivé umění od samého počátku a metoda trompe l’oeil, tedy doslova „oklamat oko“, má svoje místo i v současném umění. Tyto optické iluze jsou výsledkem touhy po dokonalém ovládnutí mysli a ruky umělce i polemikou nad vztahem dvoj a trojrozměrné existence a nad vzájemným převodem jejich vizuálních, respektive světelných vlastností.

 

Jak se tato polemika změní, pokud je předlohou již dílo v podstatě dvojrozměrné? Jenny Åkerlund se ve svých působivých kresbách zabývá reprodukovatelností, konkrétně fotokopiemi knih nebo výtisků. Práci na iluzi trojrozměrnosti tedy provede stroj, jehož neomylnost je však podmíněná občasnou procesuální stopou, opotřebením, přidáním zdrojových informací k tisku nebo ji ovlivňují vlastnosti použitých materiálů. Tyto sotva znatelné zákaly v obraze jako by byly technickou reminiscencí drobných tělísek – malých změn ve sklivci, které se nám občas či trvale vznáší před očima. Iluzivnost, kterou se Jenny zabývá je tedy jakousi uzavřenou smyčkou – třetí rozměr se k několikrát reprodukovanému dvojrozměrnému obrazu vrací skrze skutečný, volný list papíru, který nese Jennynu kresbu.

 

Dokonalost kreseb včetně prosvítajících stránek knihy natlačené do kopírky, špíny od toneru, i jejich rozsah od vědecké ilustrace po filmové záběry z operace oka s těžko popsatelnou světélkující tekutou aurou, nabízí otázku, zda se Jenny někdy v rámci srovnání člověka a stroje rauschenbergovsky pokusila vytvořit dvě totožná díla. Ta ze své tvůrčí pozice přišla s překvapivějším kontextem – v rámci své rozsáhlé série Selenography vytvořila dvojice kreseb fotokopií totožné stránky stejné knihy, ovšem jiného vydání. Selenografie je vědním oborem zabývajícím se geografickým mapováním Měsíce. Při pohledu na Jennyny drobné skleněné plastiky, odkazující k oku a jeho sklivci, se historické vnímání Měsíce coby matnice s vlastním zákalem, nezdá ani z naší takzvaně poučené pozice tolik nemožné.

 

Díky svému intenzivnímu zájmu o objektivitu zobrazení, astronomii a roli lidských schopností, se Jenny v minulosti zabývala fenoménem human computers – žen, na jejichž výpočtech s použitím tužky a papíru byly závislé válečné operace i vývoj výzkumu NASA. Její práce, tedy zkoumání proměny člověka genrujícího obraz ve stroj (a zpět), je v aktuálním kontextu nekontrolovaného rozvoje AI studií s téměř mrazivým podtextem. Aura, která z kreseb vyzařuje, i drobné poletující stopy na sklivci, rušící pohled na historické vědecké knihy, se však zdají být stále mimo algoritmus.

 

kurátorka: Šárka Koudelová