Jiří David – Oheň vyhasl, vlci zůstali

Jiří David skočil do víru paměti. Jeho obrazy svědčí o různých ponorech do různých hloubek. Ale každopádně skočil bez skafandru, bez ochrany, bez varování, co vše paměť ukrývá. A také bez clony fotografie, paměť se zevnitř fotografovat nedá. Zdá se, že mu přestalo záležet na tom, zda je či není současným umělcem.

Plné ostrých hran a hrotů a šípů jsou jeho obrazy, štíři mají ocasy poseté ostny, déšť připomíná dýky. Obrazy jsou plné atributů agrese. Proti komu je namířená? Obraz s názvem Mohl bych to být já, ale nejsem se původně jmenoval Autoportrét. Prázdná bílá tvář, místo očí chomáče modrých čar, místo vlasů konopné provazy – kroutí se jako hadi, a uprostřed čela propast. Tvář je obkroužená ostře zalamovanými čarami, připomínají polámané špejle ze hry Mikádo náhodně rozhozené mezi tečkami, které zase připomínají barevné dětské kuličky. Ale právě kvůli té hravosti jsou tyto siločáry ještě víc znepokojivé, nevypočitatelné, ohrožující. Jsou téměř na každém obraze.

To, že svou podobiznu David zpochybnil je v logice věci, protože z jiných obrazů je zřejmé, že odmítá jakoukoli svoji podobu. Zdá se tedy, že autorova agrese je namířena proti němu samému, proti jakékoli jeho identitě, dokonce i proti jeho domu — poslednímu útočišti, poslední vnitřní jistotě. Mimochodem i dům vypadá dětsky, jako roztomilý domeček vypadá, jaký kreslí malé děti na výkresech, jenže je plný žiletek, nemá okna, z mraků na něj prší šípy a za ním explodují hroby. A mnoho šedě a hlíny a na kusy rozbitých věcí je na obrazech. Je snad nutné zničit jakoukoli svou dosavadní identitu? Není to příliš nebezpečné? Co zůstane? Vyhaslé ohniště a vlci? Nebude co nabídnout, čím se blýsknout, snad jen na kusy rozbitým zrcadlem ve vlastním krevním oběhu. Ale možná je sebedestrukce nutná. A možná i nesmlouvavá agrese je nutná. Každý make-up, každé klišé, každou faleš je nutné odmítnout, odstranit v životě i v umění. Ale je možné narazit v umění na dno? Má umění nějaké dno?

„Jediná povolená agresivita je agresivita k sobě samému“. Už nevím, kdo to napsal, snad Hana Arendt. Aby loď, mimochodem na obraze je opět dětská lodička, doplula hlouběji do paměti, a třeba i do zapomnění, je sebedestrukce asi nutná. Ale proč včas z ní nevystoupit, když čas zjevně není na mé straně, a plivnout Cháronovi do tváře? Nebo vylézt po žebříku nahoru až k měsíci, až k Artemidě? Jenže žebřík je polámaný. Na jiném obraze polámaný není, jenže je zase krátký, ale naštěstí touha je silná a má křídla. A pak je zde ještě oslnivě bílý vodopád, zdroj světla ve skalách, světlo ve sluji.

kurátorka: Milena Slavická