Jiří Kovanda – Na skále sebevrahů
K procitnutí Jana došlo náhle. Nadechl se s takovou silou, s jakou se člověk nadechne poté, co se vynoří z vody. I přes zamlžený pohled okamžitě rozpoznal, že se nachází v neznámém prostředí a připadal si značně otupělý.
V nečekaně blízké vzdálenosti za jeho hlavou někdo náhle promluvil a rozrazil tak všudypřítomné ticho. “Jsi tady.”
Jan se pokusil prudce otočit hlavou za hlasem, ale jako by tento pohyb jeho svalová paměť neznala, nebyl ho schopen provést. Cítil zvláštní slabost. Podařilo se mu posadit a postupně se celým tělem otočit za pomoci nohou, jež opisovaly pohyb hodinových ručiček na ciferníku.
“Kde to jsem?”
“Přeci tady” přišla vzápětí odpověď.
Jan byl v údivu. Jeho otázku totiž zodpověděl Antonín Machač, jeho učitel literatury ze střední školy, který tu teď před ním nenuceně stál.
“Co… co je tohle za po… co tady se mnou děláte, pane Machači?
“To ty jsi mě sem zavolal. Tak se tolik nediv.”
“Já? Já že jsem Vás zavolal? Proč bych to dělal? A kam že jsem Vás to zavolal?”
“Potřeboval jsi průvodce. Někteří ho potřebují a jiní ne. Ty jsi ho potřeboval. A tak je tu pan Machač. Jiní mají zase jiné, své vlastní.”
“Jste tedy pan Machač?”
“To jsem tak úplně neřekl. Řekl jsem, že jsi potřeboval, aby tady s tebou pan Machač byl.”
“Takže jen předstíráte, že jste Machač? Proč?”
“Každý potřebuje svá vlastní slova a své vlastní obrazy, aby porozuměl. Nepředstírám. Jsem tady pro tebe tím, kým potřebuješ, abych byl. Není možné, abych byl čímkoli, co bys sám neměl pocit, že potřebuješ.
Kurátorka výstavy Klára Vavříková
