Kluk, Liška, Krabice

Jitka
Mikulicová /1980/, malířka, jež za svých studijních let prošla
mimo jiné ateliérem Neo Raucha na lipské Hochschule fur Grafik und
Buchkunst, se po delší odmlce představuje v Praze samostatnou
výstavou „Kluk, Liška, Krabice“.

Jednotlivé
obrazy, stejně jako slova v názvu výstavy, spolu zdánlivě
nesouvisí, ale dohromady vytvářejí nečekané asociace. Princip
malby odvozený z techniky koláže se tak promítá i do obsahové
roviny Jitčiny práce. Anonymní hrdinové předloh – fotografie
náhodně nalezené v rodinném archivu nebo v obchodě s veteší –
procházejí pod jejíma rukama fascinující transformací.
Statisté, působící na ustáleném fotografickém papíře
neutrálně a civilně, se na plátně mění v pochmurné existence,
jež nutí diváka uhýbat pohledem.

Malířka
se beze zbytku soustředí na portrétovaného. Postavy vytrhává z
kontextu a umísťuje do nejasných, rozpitých kulis. Akcentuje je
centrální kompozicí, již odvozuje z postupů společných jak
reklamní tak náboženské propagandě. Kulminačním bodem každého
obrazu jsou oči. Jimi prosakuje podvědomí, které ve skutečnosti
Jitka portrétuje. Zhmotnělý neklid na sebe bere podobu masivu s
očima hypnotizéra /Krabice/, čertího šklebu, v jehož očních
důlcích bivakují děti /Čert/, záhadné postavy, v jejíž
kapuci pučí Vesmír /Hvězdář/, nebo obličeje, který expresivní
malířské gesto proměnilo v monstrum blíže nespecifikovaného
živočišného druhu /Liška/.

Vysoce
intimní ikonografii snoubí s adekvátní formou. S ambicí
psychologické analýzy portrétovaných postav korespondují postupy
zhusta využívané na poli arteterapie. Malba je inspirována
koláží, dětskou expresí a nespoutaností a obhroublostí art
brut. Techniky, jež jsou manifestací neumětelství, náhody a
tvůrčí svobody, přetavuje do mimořádně sofistikovaného a
suverénního rukopisu. Koláž, kterou ve skladbě své malby
vytrvale simuluje, vystavuje i v její ryzí podobě. Autentická
kombinace gestické malby a fotografie, nemírněná rozumem, jen
pečlivou adjustací, je výstižným pandánem Jitčina vytříbeného
malířského stylu.