Marie Tučková „Koupí-li si záclony, skončí to, jako když zhasne. Drahokam byl ukraden, Venuše přemístěna, lední medvěd odešel žrát.“

Marie Tučková bude během trvání „výstavy“ (bez přesně určeného začátku, s pouze internetovou dernisáží z projektu vzešlých fotografií) přítomna v prostoru galerie NIKA, jako by byla ve svém pokoji, čemuž přizpůsobí i své činnosti. Součástí projektu bude fotografie, pomocí níž bude autorčin pobyt v Nice jednak dokumentován pozorovateli z vnějšku, jednak zachycen samotnou autorkou z vnitřku.

Projekt Marie Tučkové pracuje s hranicí mezi soukromým a veřejným. Galerijní vitrína je vnímána, jak píše autorka, jako okno do soukromého, anebo jako předěl mezi možným a nepřístupným:

„Hledím na okno svého pokoje odnaproti, od nich.
Koukám dovnitř jako do zrcadla, na svou tvář. 
Tak mě vidí oni? 
Vidí-li mě, vnímají-li mě. 
Pokud tak doposud nedělali, budu nyní? 
Vitrínu vnímám jako analogii k mému oknu, vedoucího z vnitřního intimního prostoru ven, do vnějšího prostoru a opačně. Okno jako mezník mezi vnějším prostorem a prostorem vnitřním. Zvu kolemjdoucího, aby nahlédl skrze okno galerie dovnitř, do útrob galerie, stal se tak sám pozorovatelem.
Je sledována tak, jako je drahokam vsazený do vitríny sledován, jako je Věstonická Venuše sledována, jako je lední medvěd v zoologické zahradě sledován. Koupí-li si záclony, skončí to, jako když zhasne. Drahokam byl ukraden, Venuše přemístěna, lední medvěd odešel žrát. Stane se mi pak ještě vzácnější.“