Michal Škoda (1962) se během svých uměleckých aktivit postupně věnoval sochařství, malbě, instalacím a v poslední době především kresbě, autorským knihám a objektům. Výraznou součástí jeho práce jsou příležitostně se vynořující místně specifické intervence. Za svoji doposud nejzásadnější realizaci považuje zrcadlový objekt v rámci „Postní intervence” v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze (2015). Vedle své autorské tvorby se Michal Škoda od roku 1998 podílí na činnosti Galerie současného umění a architektury – Domu umění města České Budějovice jako její hlavní kurátor. Galerie se za dobu jeho působení stala prestižní institucí s výrazným mezinárodním přesahem. Autor má za sebou dlouhou řadu výstav doma i v zahraničí a je zastoupen v mnoha soukromých i veřejných sbírkách.

 

Michal Škoda dlouhodobě pracuje s černobílým obrazem a geometrií, dokonalou obrazovou kompozicí, skladbami linií, rytmem struktur a rastrů, symetrií i asymetrií, překvapivými akcenty, stopami času a přítomnosti člověka, a taky se skrytými významy a mnohovrstevným–vibrujícím –vnitřním obsahem. Specifické prožívaní prostoru, jeho vztahů, plnosti i prázdna (ve fyzické, tělesné, mentální a spirituální rovině), záznamy každodennosti a „špína dnů”, viděné v poeticko-technicistní vizuální redukci, se vytrvale objevují ve Škodových fotografiích / foto-skicách, a následně ve větších obrazových i významových celcích autorských knih a deníků. V abstrahovanější formě a vyšší výtvarné čistotě jsou materializované do různých typů grafitových kreseb. 

 

KRESBA je jeho hlavním médiem posledních let. Škodovy kresby jsou minimalizované k nejzazším hranicím abstrakce. Jejich formální vlastnosti svádějí k rychlému zařazení k minimalismu. Geometrie je pro umělce ideálním prostředkem vyjádření – k hledání řádu, krásy a harmonie. Nejde tu o pouhé zjednodušení, nýbrž o očištění a oproštění tvaru až do esenciální podoby. Autor zanechává stopy na papíře s úmyslem komunikovat, i když to má být zkušenost beze slov. Díla jsou ponechána bez komentáře a bez názvů. Iniciační prožitek autora není možné rekonstruovat. Pro Sophistica Gallery byla zvolena menší kolekce černobílých kreseb z let 2016–2018, z nichž jedna část reprezentuje chronologicky starší typ děl, pracující s velkými homogenními plochami čisté podkladové bílé nebo hutné grafitové černé, a také s přísnou redukcí. Od Škodova rezidenčního pobytu ve Vídni (léto 2018) se postupně objevují v jeho tvorbě výrazově i formálně inovované práce, v nichž odstíny grafitové šedi doplňují černou a bílou v plochách, tvarech i fragmentech. Kdyby bylo možné v rámci přítomné abstrakce, minimalizace a geometrie, na něco takového vůbec pomyslet – je tu vůči starším kresbám patrné jisté zesílení „expresivního“ momentu, co se jeví jako zajímavý příslib pro budoucnost.

 

ČERNÉ OBJEKTY jsou ve Škodově tvorbě novinkou posledních dvou let, ale také jistým návratem k myšlení v 3D a sochařské materializaci. Jsou budovány hmotou a prázdnem. Prázdno je pak nikoliv absencí něčeho, nýbrž potenciálem a prostorem pro přítomnost čehokoliv. Dominuje tu absolutní jasně definovaný tvar, který se řídí zákony harmonie a vyváženosti. Při pokusech o jejich interpretaci je možné volit ze dvou linií. První rovinu interpretace zakládá to, co do objektů vložil sám autor – iniciační moment, který byl při jejich zrodu. Umělec tu materializoval své „mentální hmoty“, a vnímatelům nabízí „scény pro potenciální prožitky“. Ve druhé rovině je pak divák konfrontován s fyzickými objemy hmotných monolitů. Nejde tu o modely nebo architekturu, ale o autonomní díla-objekty, které do jisté míry pracují s architektonickým výrazem a charakterem. Nejsou určené k nějakému využití, jejich funkce je jiná – fungují vždy jen na mentální úrovni. Díla jsou situována tam, kde pojem zaniká nebo naopak vzniká. Standardní pojmové uchopení tu nevyhnutně selhává. Akceptovat jejich svébytnost a autonomii přináší nároky na divákovu vnímavost. Černý objekt Bez názvu 11, představený v Sophistica Gallery, patří do pozdější emise objektů, které se zrodily v závěru roku 2019 a přinesly i v rámci této prozatím velice mladé kolekce, redukci stupňovitosti a změny v tektonické výstavbě oproti starším dílům. 

 

Abstraktní geometrické kresby a objekty nejsou jen plodem osobité obrazotvornosti. Jsou také výsledkem umělcovy schopnosti zachovat jistý odstup, odfiltrovat a transformovat ryzí subjektivitu na možnou podobu objektivity. Umělcova zkušenost světa a specifická senzitivita zachycuje množství jedinečných jevů. Fyzické obrazy každodennosti, její kvantity a proměnlivosti, se oproštěny od detailů spontánně mění na mentální (fantazijní) obrazy. Geometrické podoby předmětů, jevů, situací a vztahů – diagramy, struktury a mapy – nejsou už tak měnlivé a prchavé, ale naopak, stabilní a solidní (v kresbě i v prostoru). Umělec rozpoznává, navrstvuje, abstrahuje a umělecky zaznamenává estetický, poetický, filosofický potenciál nánosů každodennosti i velkých formujících zážitků, které nabývají v autorově vyjádření významu esence, podstaty, základu, jednoty. Abstrakce napomáhá také k otevřenosti interpretace. Škodova díla v sobě obsahují kromě prostoru také čas, ale současně na něm nejsou nijak závislá. Zdůrazňují koexistenci objemů a prázdna v jednom nedělitelném celku, ve kterém prostupuje vnější přes vnitřní, reálné a niterné. Tyto obrazy a objekty reprezentují individuální a sofistikovaný názor na svět. Umělecký svět Michala Škody je naplněn základními tvary a transparentními strukturami – ilustruje překročení mnohosti a směruje k pozitivnímu prázdnu, k zpomalení a k “tichu jako abstraktnímu obrazu mysli”. 

 

V závěru této malé kurátorské úvahy se téměř neodolatelně nabízí nápad vstoupit nejistým interpretačním krokem na půdu fenomenologie: “Fenomenologie obrací naší pozornost k fenoménům, což znamená, že se zajímá o způsob, jímž se nám předměty jeví.” (…) „Jevení se v podobě obrazu je velmi komplexním a často i bizarním fenoménem.“(…) „Obraz je jedním z mnoha způsobů přítomnosti věci samé a některé obrazy především umělecké ztělesňují přítomnost mnohem intenzivněji než vněmy.“ (…) „Výzkum imaginace jako zvláštní formy reprezentace tak vede k obecnější úvaze o přítomnosti a strukturách samotné reality.” (…) „Bytí je stále v pohybu a imaginace je výsadním projevem této mimořádné schopnosti překračovat hranice času a prostoru.” (…) „Podněcuje tak k putování, přesunu, vzletu nad svět zkušenosti, v němž nejde o opuštění tohoto světa, ale spíš o uvedení nové dimenze.“ (…) „Imaginárno není reprezentací věcí, nýbrž novým způsobem jejich existence.” 

 

(Poznámky z Annabelle Dufourcq: Fenomenologie imaginace. S Husserlem a Merleau-Pontym za hranice skutečnosti a neskutečnosti. IN: Obrazotvornost v dějinách evropské filosofie. Praha 2013, s. 277-299.)