Minulost

 <!–
@page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm }
P { margin-bottom: 0.21cm }
—Fotografka Tereza
Kabůrková /1980/, absolventka ateliéru Pavla Baňky na Fakultě
užitého umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v
Ústí nad Labem, představuje v Galerii Laboratorio novou řadu
zátiší.
Zátiší je svou
povahou nehybné, statické /still life/ – mumifikovaná přítomnost.
Jeho úlohou je především zdobit, dekorovat. Lehký žánr
zakódovaný tísnivými obsahy – zánik, zmar, pomíjivost /natura
morta/. Tereza svoje zátiší neinscenuje. Její metoda připomíná
usilování ne-usilování východních mistrů. “Prostě jsem
doma, dívám se, a když mám pocit, že vidím obraz, tak to
vyfotím.”

V duchu východní
filozofie, která považuje člověka za integrální součást jeho
prostředí, sedí klidně, nedělá nic, obklopená důvěrně
známým inventářem karlínského bytu. Izolovaná v klauzuře
domova, v mezidobí, kdy se nevratně stává domovem bývalým,
prožívá svět bezprostředně. Skrze ty nejobyčejnější věci –
květiny, patizón, hrušky, náhodná skupenství na stole či
parapetu. Do přirozeného běhu událostí nezasahuje.
Fotografováním ne-fotografováním kontempluje plynoucí čas.
Zvěčňuje vakuum mezi ubíhající minulostí a budoucností
-zatím- bez vize. Zenoví mistři diagnostikovali tvůrčí náladu,
která vyvěrá z nostalgického smutku spojeného s pomíjivostí a
proměnlivostí světa, jako letoru aware. V momentech smutku a
nostalgie při pohledu na ty nejtriviálnější věci umělec
prožívá privátní satori. Očima fixuje obyčejné, světské,
konkrétní a osvobozuje se zjištěním, že čas neexistuje, jen
velká klidná prázdnota.

Tereza, ač
profesionální printerka, která zvětšuje snímky klasikům
současné české fotografie, se ve své práci záměrně vyhýbá
perfekci. Ve věčném sporu týkajícím se vnímání a
reprodukování přírody, se opět přiklání na stranu Východu.
Evropská tradice analyzuje krajinu z pohledu geometra či architekta
– “V přírodě je všecko modelováno podle tří základních
těles: koule, kužel a válec. Je třeba naučit se malovat tyto
nejjednodušší tvary a potom můžeme dělat všecko, co chceme..”
byla Cézannova mantra. Suchý, konstruktivistický přístup je v
přímém rozporu s čínskou krajinomalbou. Ta po bedlivém
pozorování přírody, v níž nenalézá pravidelnost, nýbrž
nevyzpytatelné asymetrie, dává před řádem přednost anarchii.
Stejně jako je tah čínského štětce sukovitý, nesouvislý,
lemovaný kaňkami, její snímky neznají retuše. Ta by spolu 
s “kazy”
odstranila z fotografie moment spontaneity. Fotografka akcentuje
nedokonalost, živost, rukodělnost. V temné komoře ručně
zvětšuje barevné i černobílé negativy a ustaluje i své city.
Pomocí kontrolované náhody a vhodných chemikálií vyvolává
zvolenou tonalitou zasuté emoce. I když hrušky hnijí, okvětní
lístky opadají a jiné okno bude rámovat jiný horizont, není
proč se vzrušovat. Když není ani minulost ani budoucnost, ani
není nikoho, pro koho by byl tento okamžik přítomný, co je to
tedy? Dříve než Fa-čchang vydechl naposledy, na střeše
zapištěla veverka. “To je to,” řekl, “a nic
jiného.”